Constitutional Court dismisses appeal against criminal court's forfeiture of bail due to lack of evidence.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding the forfeiture of a monetary bail guarantee. The applicant argued that the Supreme Court in Olomouc violated fundamental rights by finding conditions for forfeiture met despite his acquittal and prior detention. The court ruled the complaint was clearly unfounded because the lower court's reasoning was rational and did not constitute an extreme error in evidence assessment.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional Court lacks authority to re-evaluate evidence assessments by lower courts unless they represent extreme excesses; the applicant's claims regarding the forfeiture of bail do not meet this threshold.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele Ing. E. L., zastoupeného JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem Mojžíšova 17, 612 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. prosince 2007 č. j. 6 To 110/2007-1899, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jímž (ke stížnosti státního zástupce) došlo ke zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 29. října 2007 č. j. 53 T 22/2001-1878, kterým bylo dle § 73a odst. 4 tr. řádu rozhodnuto o zrušení blíže specifikované peněžité záruky (nahrazující vazbu).
Jak se podává z obsahu usnesení stížnostního soudu, tento nepřisvědčil argumentům státního zástupce, pokud se týče shledání podmínek vyjmenovaných v § 73a odst. 3 písm. b) trestního řádu, naproti tomu se ztotožnil s jeho tvrzeními o naplnění předpokladů ve smyslu § 73a odst. 3 písm. a) trestního řádu, pročež výrokem svého usnesení nově rozhodl tak, že peněžitá záruka připadá státu.
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel s tvrzením, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech a byly jím porušeny kautely zakotvené v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 36, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě. Mělo se tak - stručně shrnuto - dle stěžovatele stát již tím, že k propadnutí předmětné peněžité záruky došlo navzdory jeho zproštění obžaloby a předchozímu omezení osobní svobody vazbou, v čemž spatřuje sankcionování nevinného v rozporu s principy materiálního právního státu. Rovněž potom tím, že nebyl náležitě předem upozorněn na důvody, pro které mu může peněžitá záruka propadnout. Ve svých dalších stížnostních bodech rozporuje soudem zjištěný skutkový stav, jenž se stal základem pro vyvození závěru o podřazení pod § 73a odst. 3 písm. a) trestního řádu, a tudíž závěru o propadnutí peněžité záruky státu. Z těchto v návrhu blíže rozvedených důvodů domáhal se následně stěžovatel, aby Ústavní soud v záhlaví označené usnesení nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud se necítí být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů, ledaže jde o extrémní excesy (formálně logicky zjevně mylné hodnocení důkazů).
Námitky stěžovatele v kontextu obsahu rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ústavněprávní konsekvence tímto způsobem nezakládají. Myšlenkové konstrukce stížnostního soudu vyložené v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně vysvětlují jeho příklon k závěru, dle něhož došlo ke splnění povinnosti upozornit předem obviněného na důvody, pro které může peněžitá záruka připadnout státu. Podle názoru Ústavního soudu vycházejí z akceptovatelného racionálního teleologického přístupu. Úsudky soudu připínající se k důkazní situaci potom prvky svévole co do hodnocení důkazů nevykazují (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
,
II. ÚS 283/06
,
II. ÚS 566/06
a další), přičemž přiřknout důvodnost nelze v tomto ohledu ani stěžovatelově námitce nedostatečného zjištění skutkového základu ve vztahu k aplikaci § 73a odst. 3 písm. a) trestního řádu. Na obsah odůvodnění předmětného usnesení Vrchního soudu v Olomouci postačí takto - coby výraz nezávislého rozhodnutí - odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR).
Důsledkem toho je posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné; proto bylo o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu