Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2739/07 ECLI:CZ:US:2008:2.US.2739.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of fair trial rights due to witness credibility assessment.

Numero d'incarto II.ÚS 2739/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of theft, who argued that the lower courts violated his rights by relying on a single witness's testimony without new psychological expert evidence. The court noted that the general courts had already thoroughly addressed these arguments and that the witness's credibility was reasonably assessed based on existing facts. Consequently, the court ruled that the lower courts did not exceed legal bounds and that the right to a fair trial does not guarantee a specific outcome in the case.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review the free evaluation of evidence by ordinary courts and dismisses complaints where the lower courts have not exceeded legal limits in assessing witness credibility.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint free evaluation of evidence witness credibility fair trial rights criminal procedure psychological expert inadmissible appeal

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti M. Š., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006 sp. zn. 2 T 2/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007 sp. zn. 4 To 81/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2007 sp. zn. 6 Tdo 787/2007,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byly porušeny čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným účastenstvím ve formě návodu k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 4 trestního zákona spáchaným ve spolupachatelství. Způsobená škoda dosáhla nejméně 11 593 431 Kč. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků ve věznici s dozorem a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 100 tisíc Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře 5 měsíců. Poškozená společnost Škoda auto, a. s., Mladá Boleslav byla odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na základě odvolání stěžovatele vrchní soud zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém výroku o trestu a sám znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 6 let ve věznici s dozorem a peněžitému trestu ve výši 100 tisíc Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře 5 měsíců.

Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

V ústavní stížnosti stěžovatel shodně s předchozími řízeními namítal, že celé trestní řízení je proti němu vedeno na základě oznámení odsouzeného M. V., který již byl pravomocně odsouzen a podal návrh na obnovu řízení v naději, že přenesením hlavního podílu na své trestné činnosti na stěžovatele jako návodce dosáhne snížení vysokého trestu. Stěžovatel zdůraznil, že V. nikdy nemluvil pravdu a poukazoval na znalecký posudek z oboru psychologie, který na něj byl zpracován v jeho trestní věci. Stěžovatel navrhoval provedení dalších důkazů k jeho věrohodnosti, a to především nového znaleckého posudku z oboru psychologie k posouzení obecné a speciální věrohodnosti svědka. Soud I. stupně navrhovaný důkaz neprovedl. V odvolacím řízení stěžovatel předložil odborné znalecké vyjádření znalce, který zpracoval původní znalecký posudek, v němž mimo jiné považuje za vhodné, aby po delším časovém odstupu od prvotního vyšetření byl na posuzovanou osobu zpracován posudek nový.

Výpověď svědka V. je podle stěžovatele ne-li jediným důkazem proti němu, tak jistě důkazem klíčovým, na kterém je jeho odsouzení postaveno. Stěžovatel je přesvědčen, že ohledně věrohodnosti svědka mohlo být využito i jiných metod, kterými mohlo být znalecké zkoumání doplněno (např. detektor lži, konfrontace). Nevyužitím těchto důkazních prostředků byla porušena zásada in dubio pro reo a o vině stěžovatele bylo rozhodnuto předem.

K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně rozvedl důvody, na základě nichž bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné. Soudy nižších stupňů provedly dokazování v dostatečném rozsahu a z jejich rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Vrchní soud v Praze považuje námitky stěžovatele za neopodstatněné, shodují se s námitkami, které uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal. Vypracování nového znaleckého posudku se nejevilo jako potřebné, když i z dalších skutečností vyplývajících z provedených důkazů bylo možné učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatele.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě shodné se zásadními námitkami, uvedenými jak v dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze, tak i s námitkami, které stěžovatel, resp. jeho obhajoba, uplatňoval i v předchozích řízeních u krajského a vrchního soudu. Ústavní soud musí konstatovat, že se obecné soudy těmito námitkami velmi podrobně zabývaly a zcela vyčerpávajícím způsobem se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.

Odvolací soud se věrohodností svědka V. zabýval v podstatné části odůvodnění napadeného rozsudku (str. 8 až 13) a dospěl k závěru, že jeho výpověď za věrohodnou považovat lze. Dostatečným způsobem pak odůvodnil, proč nepovažoval za nutné doplňovat dokazování novým znaleckým posudkem.

Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele, kterých se v ústavní stížnosti dovolával a za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.

Ústavní soud s ohledem na shora uvedené posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu