Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1898/07 ECLI:CZ:US:2008:3.US.1898.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as unfounded, rejecting claim that civil court violated constitutional rights regarding property ownership.

Numero d'incarto III.ÚS 1898/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against lower court rulings denying his property ownership claim. The applicant argued that the courts violated his rights by failing to recognize a ratification of a defective legal act under the Civil Code. The court ruled that the Constitutional Court lacks jurisdiction to review the substantive correctness of civil judgments and found no constitutional violation in the application of established legal principles.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law on the Constitutional Court § 43 para. 2 lit. a; Constitution Art. 83, 87 para. 1 lit. d: The Constitutional Court rejects complaints that do not prima facie touch constitutionally guaranteed rights or fail to meet the threshold of manifestly unfounded arguments regarding the review of ordinary court decisions.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court jurisdiction manifestly unfounded complaint substantive review limitation ratification of legal act property ownership dispute Civil Code application constitutional complaint admissibility

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law on the Constitutional Court § 43 para. 2 lit. a
Constitution of the Czech Republic Art. 83
Constitution of the Czech Republic Art. 87 para. 1 lit. d
Civil Code § 33 para. 2
Civil Code § 132 para. 1

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
Supreme Court Judgment of 17 March 2004, Case No. 22 Cdo 46/2004

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, č.j. 30 Cdo 2485/2006-206, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2006, č.j. 15 Co 234/2004-191, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 6. 2. 2004, č.j. 10 C 164/99-136, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byly porušeny čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy proti žalovaným 1/ ISTERM spol. s r. o., se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Havlíčkovo nám. 287, 2/ H. F. a 3/ P. F., domáhal, aby bylo určeno, že je (výlučným) vlastníkem označených nemovitostí.

Rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba stěžovatele zamítnuta a k jeho odvolání odvolací soud tento rozsudek jako věcně správný potvrdil; dovolací soud pak jako nepřípustné odmítl stěžovatelovo dovolání.

V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává v přesvědčení, že předmětnou nemovitost nabyl na podkladě § 33 odst. 2 obč. zák.; následná ratihabice jím učiněného úkonu (nabytí vlastnictví) je podle jeho názoru neplatná, jelikož nezahrnovala "deklaraci dosavadního vadného právního stavu a úkon jeho dodatečného schválení", jak předvídá ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák., a Ing. J. F., CSc., který "ji tehdy za ISTERM s. r. o. podepsal", jejím jednatelem v rozhodné době nebyl.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných - vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu - dán není.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

O nic takového však zde zjevně nejde, resp. nelze důvodně obecným soudům vytýkat.

Již dovolací soud upozornil stěžovatele na ustálený judikatorní názor (vyjádřený kupříkladu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 46/2004, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2561/29), podle kterého "ustanovení zákona o odpovědnosti zmocněnce za překročení nebo nedostatek plné moci (jeho vázanosti učiněným úkonem) v souvislosti s jím uzavíranou kupní smlouvou nemůže samo o sobě představovat titul k nabytí vlastnictví nemovitosti (§ 132 odst. 1 obč. zák.) zmocněncem". Tomuto stanovisku přisvědčuje i právní teorie (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.: Občanský zákoník I. Komentář. § 1-459, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 290).

Jelikož není - z ústavněprávních hledisek - důvodu tomu názoru oponovat, pozbývají smyslu všechny ostatní stěžovatelovy námitky, zejména co do údajných nedostatků následné ratihabice jeho vadného právního úkonu. Právě v kontextu ústavněprávním je nepředstavitelné, aby z vlastního ne-právního jednání, což stěžovatel uznává, vyvozoval - a to pro sebe - příznivé důsledky právní.

Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2008

Jiří Mucha

předseda senátu