Constitutional Court dismisses appeal as general courts' fact-finding and evidence evaluation are not reviewable by constitutional review.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by appellants against lower court rulings declaring specific legal acts invalid. The appellants argued that evidence was misinterpreted, but the Court found no extreme contradiction between legal conclusions and factual findings. The Court ruled that it cannot interfere with general courts' internal evaluation of evidence or logic, as this falls within their exclusive jurisdiction.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible where general courts' decisions do not exhibit extreme contradictions with factual findings or lack logical justification, as the Constitutional Court cannot review the internal evaluation of evidence.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů O. M. a S. M., obou zastoupených JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou, se sídlem Bělehradská 2759, 390 05 Tábor, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. srpna 2006, č. j. 15 Co 350/2006-316, rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 6. února 2006, č. j. 5 C 6/2002-256, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 6. února 2006, č. j. 5 C 6/2002-256, poté, co jeho předchozí rozsudek ve věci byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. května 2005, č. j. 15 Co 239/2005-182, a poté co doplnil dokazování, určil v řízení o odpůrčí žalobě shodně se svým předchozím rozsudkem, že právní úkon učiněný dne 13. září 2000 uzavřením kupní smlouvy mezi žalovanými (stěžovateli) jako kupujícími, a J. M. (vedlejším účastníkem řízení na straně žalovaných) jako prodávajícím, týkající se nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I., je ve vztahu k žalobcům právně neúčinný. Dále určil, že právní úkon učiněný dne 22. září 2000 uzavřením darovací smlouvy mezi žalovanými jako obdarovanými a J. M. a M. M. jako dárci, týkající se nemovitostí označených ve výroku II., je rovněž ve vztahu k žalobcům právně neúčinný. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. srpna 2006, č. j. 15 Co 350/2006-316, k odvolání žalovaných a vedlejšího účastníka předchozí rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé, jimiž byla určena neúčinnost předmětných právních úkonů, potvrdil (výrok I.). Změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení a nově rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobci jsou v postavení věřitelů, kteří mají vůči dlužníku J.
M. vymahatelnou pohledávku, a že odporované právní úkony byly učiněny ve prospěch žalovaných. V projednávané věci šlo o právní úkony, které byly učiněny mezi dlužníkem a jeho dětmi, tedy mezi osobami blízkými, přičemž žaloba byla podána v tříleté prekluzivní lhůtě pro uplatnění odpůrčího práva ve smyslu § 42a odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Odvolací soud se podrobně zabýval odvolacími námitkami žalovaných zpochybňujícím závěr soudu prvního stupně, že se jim nepodařilo prokázat, že k uspokojení vymahatelné pohledávky žalobci mohli použít jiný majetek dlužníka a že jako osoby blízké s přihlédnutím ke všem okolnostem nemohli rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit žalobce ani při vyvinutí náležité pečlivosti podle § 42a odst. 2 obč. zák.
Obecné soudy zpochybnily průkaznost předložených důkazů (např. prohlášení dlužníka J. M. o deponování částky ve výši 1 200 000 Kč k úhradě případných závazkách žalobců, rozbor aktiv učiněný daňovým poradcem). Ohledně existence jiného majetku dlužníka vycházel odvolací soud ze zjištění, že dlužník měl zůstatky na účtech pouze u Komerční banky a České spořitelny, jež ve vztahu k výši pohledávky žalobců byly minimální. Pokud jde o otázku "náležité pečlivosti", odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaní se spokojili s písemným prohlášením dlužníka, že vyjma úvěru u Komerční banky a závazku vůči žalobcům nemá jiné dluhy a že převodem nemovitostí nemá v úmyslu zkrátit své věřitele, jelikož má dostatek jiného majetku, z něhož je možné je uspokojit.
Navíc se dotazovali daňového poradce dlužníka na stav majetku jeho firmy, z čehož dovodili, že problémy v oblasti jeho podnikání nebyly, a rovněž vycházeli ze svých osobních zkušeností, že firma je na tom dobře, což ovšem byla jediná aktivita žalovaných ohledně zjištění, jak na tom finančně firma dlužníka je. Z hlediska ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. však není významné jen to, jak firma vedlejšího účastníka prosperovala, nýbrž také to, jakou žalovaní vyvinuli v době převodu nemovitostí činnost, aby případný úmysl zkrátit věřitele rozpoznali.
V tomto směru byli žalovaní zcela pasivní. K tomu, že nemohli rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit své věřitele, jim postačilo jeho prohlášení, více se okolnostmi převodu nemovitostí nezabývali s tím, že otec je ubezpečil, že dluh vůči žalobcům uhradí a že na to má finanční prostředky. Tento jejich pasivní postoj ale nelze považovat za "náležitou pečlivost", a proto se nemohli odpůrčí žalobě s úspěchem ubránit.
Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2007, sp. zn. 30 Cdo 2136/2007, odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Pokud žalovaní namítali, že ke zkrácení věřitelů nedošlo, neboť dlužník měl k uspokojení jejich pohledávky prokazatelně jiný majetek, dovolací soud konstatoval, že z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaní nenapadají rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobují kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaného pro posouzení věci významné. Takto uplatněný dovolací důvod nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé považují postup obecných soudů za nezákonný a svévolný. Po stručném uvedení do problému a představení napadených rozhodnutí stěžovatelé vyslovili přesvědčení, že obecné soudy (mají přitom na mysli soud prvního stupně a odvolací soud) porušily právo na spravedlivý proces hodnocením provedených důkazů, řádným nevyhodnocením některých provedených důkazů a nesprávnou aplikací výkladu § 42a obč. zák. v souvislosti s platnou judikaturou. Následně vyvracejí skutkové a právní závěry učiněné soudem prvního stupně (např. závěr o tom, že nevyvinuli náležitou péči a nezjistili úmysl krácení věřitele na straně prodávajícího). Hodnocení důkazů a výklad § 42a obč. zák. se pak ve světle jimi prezentovaných tvrzení podle jejich názoru vymyká obecným hmotněprávním principům a tradičním procesním zásadám. Daný případ pak zasahuje do dalších sfér a dochází jím k porušování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, ochrany jména a vlastnictví. Z nesprávného hodnocení důkazů pak plyne i nesprávné právní posouzení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. Z tohoto pohledu nepovažuje Ústavní soud ústavní stížnost za opodstatněnou.
V dané věci stěžovatelé polemizují se skutkovými a právními závěry obecných soudů (soudu prvního stupně a odvolacího soudu). Přitom opakovaně zdůrazňují nesprávné hodnocení provedených důkazů, resp. řádné nevyhodnocení některých důkazů. Ústavněprávní argumentace stěžovatelů se tak v daném případě nachází jednoznačně v poloze nesouhlasné polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které vyplývají právě z odlišného názoru stěžovatelů na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Jak již bylo naznačeno výše, prostý nesouhlas stěžovatelů a jejich odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a tedy porušující právo na spravedlivý proces. O takový případ se však v dané věci nejedná, což vyplývá i z příslušného spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Táboře.
Právní závěry obecných soudů vyšly ze řádně provedených skutkových zjištění. Stěžovatelé ostatně ani blíže nekonkretizují, které z důkazů byly hodnoceny nesprávně, nebo které nebyly vyhodnoceny. Stěžovatelé pouze podávají svůj vlastní pohled na provedené důkazy a vyvozují z nich závěry, které by soudy z provedených důkazů podle jejich názoru měly učinit. I pokud by však stěžovatelé specifikovali, které důkazy byly vyhodnoceny nesprávně, neměla by tato skutečnost na závěry Ústavního soudu s ohledem na výše uvedené vliv. K tomu Ústavní soud pouze podotýká, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z vyžádaného spisu dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se dále podává, že obecné soudy věnovaly námitkám stěžovatelů náležitou pozornost a řádně zdůvodnily, z kterých důkazů vycházely a které považovaly za věrohodné a které nikoliv. Následné právní posouzení provedené obecnými soudy vycházelo ze skutkových zjištění a bylo náležitě odůvodněno.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost nesměřuje a stěžovatelé jeho zrušení v žalobním petitu ani nepožadují. Proto se jím Ústavní soud ani blíže nezabýval. Pouze obecně k tomu dodává, že ingerence Ústavního soudu do úvah o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání se vymyká z jeho pravomoci. Jako orgán ochrany ústavnosti by mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění, či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 40/93
, usnesení ve věcech
sp. zn. III. ÚS 116/94
,
IV. ÚS 573/01
,
III. ÚS 280/03
,
I. ÚS 319/03
,
II. ÚS 644/04
,
III. ÚS 86/06
,
III. ÚS 466/06
).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu