Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding fair trial and property rights in enforcement proceedings.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by ČSAD Mělník against lower court rulings on enforcement costs. The company argued that the courts violated its right to a fair trial and property rights by holding it liable for enforcement expenses despite its claim of readiness to pay. The court ruled that it cannot re-evaluate evidence or override general court findings unless there is a clear contradiction with facts or arbitrary reasoning, which it did not find.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court may not re-evaluate evidence or override general court findings unless there is a clear contradiction with facts or arbitrary reasoning.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČSAD Mělník, a. s., se sídlem Mlazice - Mělník, K Přívozu 2604/23, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou v Praze 1, Dlouhá 16, proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 12. 2006 č. j. 12 Nc 5617/2006-181 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 č. j. 25 Co 26/2007-197, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 18. 7. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 12. 2006 č. j. 12 Nc 5617/2006-181, a to co do výroků o nákladech exekučního řízení a nákladech exekuce, a dále usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 č. j. 25 Co 26/2007-197. Dle tvrzení stěžovatelky bylo rozhodnutími porušeno její právo na spravedlivý proces - čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na nedotknutelnost vlastnictví - čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 12 Nc 5617/2006, ze kterého se podává následující.
Společnost GALAX, spol. s r. o., podala dne 24. 5. 2006 proti společnosti ČSAP s. r. o. návrh na nařízení exekuce pro vymožení soudy pravomocně přiznané jistiny a nákladů nalézacích řízení. Okresní soud v Nymburce nařídil exekuci usnesením ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 12 Nc 5617/2006; usnesení bylo doručeno účastníkům 6. 6. 2006. Smlouvou ze dne 31. 5. 2006 došlo k postoupení pohledávky na stěžovatelku, a proto namísto původní oprávněné vstoupila do exekučního řízení stěžovatelka.
Usnesením ze dne 11. 12. 2006 č. j. 12 Nc 5617/2006-181 Okresní soud v Nymburce exekuci zastavil (povinná zaplatila jistinu dne 5. 6. 2006 a uhradila náklady nalézacích řízení dne 12. 6. 2006) a uložil stěžovatelce (oprávněné) povinnost nahradit náklady exekučního řízení i exekuce. Soud uvedl, že exekuce byla nařízena po právu, neboť povinná v soudem uložené lhůtě (fakticky) neplnila. Stěžovatelka však přistoupila k nucenému vymáhání unáhleně a bez potřebné pečlivosti, když neposkytla součinnost k zaplacení - nesdělila číslo účtu. Soud učinil z dokazování závěr, že povinná byla připravena plnit ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce. Stran nákladů nalézacích řízení navíc konstatoval, že v době návrhu na nařízení exekuce byla oprávněnou jiná osoba (bývalá právní zástupkyně oprávněného), která se až v průběhu exekučního řízení vzdala své pohledávky ve prospěch oprávněného.
Proti výrokům o náhradě nákladů exekuce a exekučního řízení podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2007 č. j. 25 Co 26/2007-197 změnil pouze výši nákladů exekuce, v ostatním prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, že povinná činila kroky k zaplacení, avšak stěžovatelka nereagovala a nesdělila číslo účtu (poukázal přitom na zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti).
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla proti prvostupňovému rozhodnutí totéž, co v odvolání (povinná měla vyvíjet aktivitu ke zjištění účtu již po právní moci nalézacího rozhodnutí, a to více způsoby; povinná nemohla předpokládat doručení výzev dříve než 23. 5. 2006; účet jí byl znám z minulého obchodního styku; mohla plnit do soudní úschovy; oprávněná mohla podat návrh na nařízení exekuce již ode dne vykonatelnosti; změna zastoupení nebyla matoucí, neboť povinná s novou zástupkyní oprávněné již jednala a nevyjádřila pochybnosti - argument o "zastupování v budoucnu" je nelogický a skutečnost, že o předložení plné moci povinná nepožádala, nemůže být k tíži oprávněné; povinná nijak neprokázala, že by jevila zájem o včasnou úhradu dluhu). Nově oproti odvolání stěžovatelka uvedla, že: 1. soud nepřihlédl k tomu, že oprávněná (ani původní oprávněná) nemohla mít tušení o odeslání výzev prostřednictvím pošty dne 19. 5. 2006, 2. není podstatné, že číslo účtu patří jinému subjektu než oprávněné - povinný má plnit na účet určený oprávněným, 3. soud oprávněné vyčetl snahu o smírná jednání a získání příslušenství jistiny.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že zaměnil institut splatnosti s pariční lhůtou (místo prodlení měl soud zkoumat, zda povinná zaplatila či alespoň vyzvala k součinnosti v pariční lhůtě). Dále uvedla, že k (původní) oprávněné se nedostala výzva ke sdělení účtu (včas), a byla tedy při podání návrhu na nařízení exekuce v dobré víře (povinná současně mohla žádat o číslo účtu např. mailem). Stěžovatelka namítla, že odvolací soud bezdůvodně přisvědčil tvrzení o skončení mimosoudních jednání (až) dne 18. 5. 2006, ačkoliv to nebylo prokázáno a stěžovatelka tvrdila něco jiného (tj. datum 12. 5. 2006); tvrzení povinného navíc odporuje i datum na odeslaných výzvách (17. 5. 2006). Dle stěžovatelky neposkytnutí součinnosti nelze opřít o § 4 zákona č. 254/2004 Sb., neboť stěžovatelce nebyla doručena výzva ke sdělení účtu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů, jejichž rozhodnutí byla napadena. Prvostupňový soud odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí a uvedl, že nemá za to, že by byla porušena ústavně zaručená práva; soud hodnotil pečlivě důkazy v intencích § 132 občanského soudního řádu a postupoval dle zákona. Odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že dle jeho názoru k zásahu do základních práv nedošlo; ve vztahu k výši nákladů exekuce poukázal na "nález Ústavního soudu č. 94/2007".
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně - v případech libovůle či extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů ohledně procesního zavinění zastavení exekuce. Stěžovatelka polemizuje se závěry soudů a hodnocením důkazů. Ústavní soud, vědom si limitů ústavního přezkumu, však dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.
Ustanovení § 271 občanského soudního řádu i § 89 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, v platném znění, dávají soudům možnost zvážit, který účastník procesně zavinil zastavení exekuce, a to s ohledem na okolnosti konkrétní věci. Nemůže se však jednat o svévoli a soudy musí své závěry řádně odůvodnit. Oba obecné soudy dospěly v dané věci k závěru, že povinná byla připravena zaplatit již před podáním návrhu na nařízení exekuce, tj. před 24. 5. 2006, zatímco oprávněná (resp. původní oprávněná) neposkytla součinnost spočívající ve sdělení čísla účtu. Z obou rozhodnutí je zřejmé, že soudy se otázkou náhrady nákladů řádně zabývaly a dostatečně a podrobně vysvětlily, jak hodnotily jednotlivé důkazy a jaké úvahy je k jejich závěrům vedly.
Již prvostupňový soud se dostatečně vypořádal s otázkou náhrady nákladů nalézacích řízení - návrh na exekuci byl podán oprávněnou dne 24. 5. 2006; původní zástupkyně oprávněné převzala výzvu ke sdělení čísla účtu dne 23. 5. 2006 a vzdala se náhrady nákladů nalézacích řízení ve prospěch oprávněné dne 25. 5. 2006.
Ohledně vymáhané jistiny je třeba uvést, že ač soudy ve svých rozhodnutích zmínily i institut prodlení věřitele (otázku splatnosti), z jejich rozhodnutí je zcela zřejmá aplikace § 271 občanského soudního řádu, § 89 exekučního řádu a zákona č. 254/2004 Sb., jakož i podrobná argumentace vedoucí k jejich závěru o tom, že povinná byla připravena plnit před zahájením exekuce. Dle soudů, přestože byla oprávněná vyzvána ke sdělení účtu, na výzvy nereagovala (neposkytla součinnost), a je nutno jí proto přičíst procesní zavinění zastavení exekuce. Stěžejní argumentace soudů spočívá ve výzvách ke sdělení čísla účtu (odeslané výzvy, data odeslání a doručení, zákon č. 254/2004 Sb.), ve spojení s otázkou zástupců oprávněné a trvání zastoupení.
Většina námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti stojí tak mimo tuto argumentaci a některé z nich i mimo posuzovanou problematiku zachování potřebné opatrnosti při (před) podání návrhu na exekuci.
Pokud jde o otázku majitele účtu, je zřejmé, že soudy svým konstatováním toliko reagovaly na opakovanou námitku stěžovatelky, že účet byl povinné znám z obchodní činnosti (nešlo tedy o tvrzení, že majitelem účtu musí být oprávněný).
Ostatní námitky stěžovatelky se týkají hlavní argumentace soudů a představují polemiku s jejich závěry a hodnocením důkazů (námitky: neprokázání snahy zaplatit před zahájením exekuce; nevědomost oprávněné o odeslání výzev; výzva se nedostala k oprávněné; proběhla jasná změna v zastoupení). Ústavní soud zde musí připomenout, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod; zasáhnout může pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, pokud se soud dopustí libovůle, anebo pokud soud provede interpretaci představující extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Ústavní soud v dané věci důvod pro kasaci rozhodnutí obecných soudů neshledal. Soudy provedly důkazy v potřebném rozsahu a své závěry o hodnocení důkazů, a tím i zavinění zastavení exekuce řádně odůvodnily. V jejich postupu a úvahách Ústavní soud nespatřuje libovůli či nelogičnost a vnitřní rozpornost. Také odůvodnění rozhodnutí jsou jasná a srozumitelná a závěry soudů nevykazují extrémní rozpor s provedenými důkazy. Samotný nesouhlas stěžovatelky se závěry soudů přitom ještě nemusí znamenat porušení ústavně zaručených práv.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu