Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1034/07 ECLI:CZ:US:2008:2.US.1034.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding property rights and fair trial violations in housing cooperative disputes.

Numero d'incarto II.ÚS 1034/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the Czech Republic's Ministry of Property against lower court rulings. The applicant argued that courts violated her right to a fair trial and judicial protection by interpreting previous Constitutional Court decisions to grant ownership rights to a housing cooperative. The Court dismissed the complaint because it found no reason to deviate from its established legal reasoning in a related pending case, concluding that the lower courts correctly applied existing jurisprudence.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court will not deviate from its established legal reasoning in a related pending case when lower courts correctly interpret its prior rulings, and a constitutional complaint is inadmissible if the applicant's rights were not violated by the contested decisions.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint inadmissibility property rights ownership fair trial violation housing cooperative dispute legal certainty principle

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, 128 00 Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007 č. j. 22 Cdo 2490/2006-97, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. května 2006 č. j. 15 Co 196/2006-84 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. února 2006 č. j. 35 C 234/2005-65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý soudní proces a soudní ochranu.

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 13. února 2006, č. j. 35 C 234/2005-65, určil, že žalobce (Svaz českých a moravských bytových družstev) je vlastníkem pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Ve vztahu k pozemkům specifikovaným ve výroku II. žalobu na určení zamítl.

K odvolání žalované (stěžovatelky) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. května 2006, č. j. 15 Co 196/2006-84, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku I. potvrdil.

Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007, č. j. 22 Cdo 2490/2006-97, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu otázku zásadního právního významu, protože se k otázkám předestřeným v dovolání vyslovil již v minulosti ve svém rozsudku, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, na nějž rovněž odkázal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že napadená rozhodnutí jsou v souladu právě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týká obdobné problematiky a proti němuž podal ústavní stížnost, která je vedena u Ústavního soudu pod

sp. zn. II. ÚS 755/06

. Věcně se jedná o posouzení účinků zrušení části zákona č. 229/2001 Sb. na existenci § 879c až § 879e občanského zákoníku a jejich použitelnost na současné právní poměry žalobce. Obecné soudy interpretovaly právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 2/02

, a dospěly k závěru, že z něj vyplývá nabytí vlastnického práva žalobce.

Ústavní soud s vědomím toho, že uvedená problematika je součástí ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn. II. ÚS 755/06

vyčkal do rozhodnutí o této věci. Po přezkoumání stávající ústavní stížnosti nemá důvod se od názoru vysloveného ve výše citovaném usnesení odchylovat. Pro stručnost na něj odkazuje a zdůrazňuje pouze zásadní myšlenky.

Ústavní soud vyslovil, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" § 879c až § 879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu, a že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicitně konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim § 879c až §879e občanského zákoníku, neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e občanského zákoníku."

Rozhodnutím Ústavního soudu o odložení účinnosti zrušení derogační části citovaného zákona do 31. prosince 2004 bylo sledováno - dle explicitního sdělení - vytvoření dostatečného časového prostoru pro zákonodárce k přijetí "přiměřené právní úpravy", která by reagovala na Ústavním soudem vyslovený fakt, že bez ní by konsekvencí "rehabilitace" § 879c až § 879e občanského zákoníku a obnovení jimi založeného stavu byl vznik značné právní nejistoty. Pokud by se Ústavní soud domníval, že se tato ustanovení "nerehabilitují" a neobnoví se stav založený předmětnými ustanoveními občanského zákoníku, a nedojde tak k nabytí vlastnického práva subjektů, na které se vztahoval režim těchto ustanovení, neměl by z žádného rozumného důvodu odkládat účinnost zrušení derogační části citovaného zákona, nadto o tak relativně dlouhou dobu. To platí tím spíše, že důvodem takového odložení bylo vytvoření prostoru pro přijetí "přiměřené právní úpravy", která by reflektovala právě vznik právní nejistoty, a to i třetích osob.

Ústavní soud nevidí žádného důvodu odchylovat se od svého předchozího právního názoru v dané věci vyjádřeného ve věci

sp. zn. Pl. ÚS 2/02

. Pakliže interpretace obecných soudů nálezu Ústavního soudu byla se shora uvedeným právním názorem zcela v souladu, a soudy dovodily logickou konsekvenci nabytí vlastnického práva žalobce v podobě absolutní neplatnosti předmětných kupních smluv (které ani nebyly vloženy do katastru nemovitostí jakožto podmínky pro přechod vlastnického práva), nelze jim z pohledu ústavně právního ničeho vytýkat.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v nálezu ve věci

sp. zn. Pl. ÚS 2/02

bral v úvahu - jak plyne již ze shora uvedeného - možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim § 879c až § 879e občanského zákoníku, ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím "přiměřené právní úpravy", zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn. Pl. ÚS 2/02

směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci.

Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla napadenými rozhodnutími porušena, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, návrh stěžovatelky usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu