Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2463/07 ECLI:CZ:US:2008:4.US.2463.07.1 Generato dall'IA

Concurs administrator's VAT deduction claim dismissed as law does not grant such right and equality principle not violated.

Numero d'incarto IV.ÚS 2463/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed Luďek Mencl's constitutional complaint regarding his refusal to deduct VAT from his bankruptcy administrator fee. The court found that lower courts correctly interpreted the Insolvency Act, which explicitly does not grant administrators a right to VAT reimbursement. The court held that differing interpretations of ordinary law do not constitute a violation of the right to a fair trial or equality before the law.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court rejects a constitutional complaint where the lower courts' interpretation of ordinary law does not conflict with constitutional requirements, and where the claimed violation of equality before the law is based on comparing subjects with inherently different legal statuses regarding tax obligations.

Parole chiave

Generato dall'IA
bankruptcy administrator fee value added tax deduction constitutional complaint dismissal equality before the law insolvency act interpretation right to fair trial VAT liability status

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, bez 19% daně z přidané hodnoty, kterou stěžovatel k odměně přiúčtoval a zařadil jako pohledávku za podstatou podle § 31 odst.
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 10 Ústavy
Art. 95 odst. 1 Ústavy
Art. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Art. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Art. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Art. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, bez 19% daně z přidané hodnoty, kterou stěžovatel k odměně přiúčtoval a zařadil jako pohledávku za podstatou podle § 31 odst.
Art. 96 Ústavy
Art. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
Art. 90 Ústavy
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Luďka Mencla, správce konkurzní podstaty úpadce ART EXPO TRADE, spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Taťánou Vojtovou, advokátkou, AK se sídlem Karasovská 5, 160 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 čj. 29 Odo 424/2005-168, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2004 čj. 1 Ko 402/2004-143 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2004 čj. 76 K 8/2003-135, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10, čl. 95 odst. 1 Ústavy, a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v souvislosti s konečnou zprávou o zpeněžování majetku z konkurzní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkurzní podstaty.

Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i připojených usnesení obecných soudů, vyplynulo, že soud schválil odměnu stěžovatele vypočtenou podle ustanovení § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, bez 19% daně z přidané hodnoty, kterou stěžovatel k odměně přiúčtoval a zařadil jako pohledávku za podstatou podle § 31 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání. Stěžovatel namítl, že byl rozhodnutím soudu zkrácen na své zákonem garantované odměně o jednu pětinu, neboť jako plátce daně z přidané hodnoty je povinen tuto daň ze své odměny odvést. Uvedl, že zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, neobsahuje žádné ustanovení o tom, že úhrada za zdanitelné plnění se považuje za úhradu včetně daně, zdůraznil však, že v právní praxi si advokáti a notáři připočítávají daň ke svým odměnám, což bylo správci konkurzní podstaty odepřeno. Tento postup stěžovatel označil za porušení principu rovnosti subjektů a měl za to, že obecné soudy mohly při rozhodování o jeho odměně buďto předložit věc Ústavnímu soudu s tím, že zákon, jehož bylo při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, nebo nerovnost narovnat zvýšením odměny o výši DPH, či postupovat analogicky podle ustanovení občanského soudního řádu.

Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Praze schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z konkurzní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkurzní podstaty tak, že vyčíslil příjmy a výdaje z podstaty a zůstatek k rozdělení do tříd. Odměnu správce přiznal ve výši 50 000,- Kč a výdaje ve výši 1 672,10 Kč. Městský soud považoval za nesprávné, že si správce účtoval k odměně DPH ve výši 9 500,- Kč, neboť podle soudu správci náleží pouze odměna ve výši stanovené právním předpisem (tedy bez navýšení o daň), a proto ji stěžovateli nepřiznal. Rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrdil Vrchní soud v Praze, který vyloučil možnost přiměřeného použití občanského soudního řádu, neboť ustanovení § 8 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání upravuje právo na odměnu správce a ohledně její výše odkazuje na zvláštní předpis, kterým je vyhláška č. 476/1991 Sb. Skutečnost, že zákonodárce řeší problematiku náhrady za odváděnou daň z přidané hodnoty u různých profesí různě, nemohla být podle vrchního soudu důvodem pro jakoukoliv analogii. Dovolání stěžovatele opírající se o dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) Nejvyšší soud ČR zamítl. Uvedl, že pro jeho úvahy byl rozhodný výklad příslušných ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, prováděcí vyhlášky č. 476/1991 Sb. a zákona o cenách, ve zněních platných a účinných ke dni rozhodnutí Městského soudu v Praze, jakož i zákona o dani z přidané hodnoty v původním znění, podle kterých se daň z přidané hodnoty placená správce konkurzní podstaty nepovažovala za součást jeho odměny a odměna se o tuto částku standardně nezvyšovala. Nejvyšší soud ČR uvedl, že vyvstalé problémy v soudní praxi vyřešil zákon o konkurzu a vyrovnání tím, že s účinností od 30. 4. 2005 novelou provedenou zákonem č. 179/2005 Sb. přiznal správcům konkurzních podstat, kteří jsou plátci DPH, zvýšení nároku na odměnu o částku odpovídající této dani. Dovolací soud označil napadená rozhodnutí za správná, neboť bez výslovné opory v právním předpisu nelze povinnost plátce daň odvést či přenést na jiný subjekt.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předmětem ústavní stížnosti je spor o navýšení odměny správce konkurzní podstaty poskytované podle vyhlášky č. 476/1991 Sb. o částku, kterou činí daň z přidané hodnoty. Ústavní soud se problematikou úhrady daně z přidané hodnoty a možnosti zvýšení odměny o tuto částku již ve své dosavadní praxi zabýval v řadě svých rozhodnutí, a to ve vztahu k odměnám advokátů v době před nabytím účinnosti právní úpravy (vyhlášky 110/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 484/2000 Sb. účinné dne 10. 3. 2004, či zákona č. 237/2004, kterým se v souvislosti s přijetím zákona o dani z přidané hodnoty mění některé zákony a přijímají některá další opatření), jež umožnila, aby advokátovi či notáři - plátci daně z přidané hodnoty - byla zvýšena odměna o částku daně z přidané hodnoty, kterou byl povinen podle zákona o dani z přidané hodnoty z odměny odvést. Obecné soudy přiznávaly těmto právním zástupcům, i když byli plátci daně z přidané hodnoty, odměnu za zastupování podle advokátního tarifu, avšak bez (tehdy) 5% daně z přidané hodnoty s odůvodněním, že tento nárok není advokátním tarifem upraven. Ústavní stížnosti advokátů proti takovým rozhodnutím obecných soudů Ústavní soud odmítal jako zjevně neopodstatněné s odůvodněním, že postup orgánů veřejné moci při interpretaci jednoduchého práva nebylo možné označit za svévolný, jejich právní argumentaci neshledal ve zjevném rozporu s pravidly logiky, neboť daná otázka nebyla výslovně upravena jednoznačně znějící kogentní normou. Ústavní soud rovněž nezjistil, že by napadená interpretace byla v rozporu s principy spravedlnosti či vedla k porušení jiných ústavně zaručených práv (srov. např. usnesení III.ÚS 517/03 ze dne 11. 4. 2004,

II.ÚS 122/04

ze dne 15. 6. 2004, obě dostupné v elektronické verzi na http://nalus.usoud.cz, a řadu dalších).

Stěžovatel se v projednávané věci nachází ve srovnatelném postavení jako advokát či notář v době před 10. 3. 2004, neboť až zákon č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku ČR, účinný od 30. 4. 2005 umožnil, aby správci konkurzní podstaty byl zvýšen nárok na odměnu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je povinen z odměny odvést. Ústavní soud proto na ústavně právní závěry vyjádřené ve shora citovaných usneseních, týkajících se věcně srovnatelné materie, odkazuje, neboť neshledal důvod se od nich odchýlit. I ve stěžovatelově věci tedy konstatuje, že výklad dotčených ustanovení provedených soudy všech tří stupňů není výkladem nestandardním a jejich rozhodnutí založená na argumentech uvedených v odůvodněních napadených usnesení nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat. Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tomu může dojít obvykle v těch případech, v nichž výklad zákona je v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti; to může nastat především v důsledku svévolného postupu orgánu veřejné moci, spočívajícím např. v nerespektování kogentní normy, anebo v takovém postupu, jenž zakládá zásadní rozpor s principy spravedlnosti, jako je např. přepjatý formalismus. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Ústavní soud považuje závěry obecných soudů za odpovídající tehdy platné právní úpravě (zákona o konkurzu a vyrovnání a prováděcí vyhlášky), která explicitně nárok správce konkurzní úpravy na úhradu DPH neobsahovala.

Dovolával-li se stěžovatel principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 96 Ústavy (a čl. 37 odst. 3 Listiny) s tím, že byl znevýhodněn oproti správci konkurzní podstaty, který plátce daně z přidané hodnoty není, jednalo se o odkaz nepřiléhavý, protože uvedená zásada se vztahuje na postavení účastníků řízení z hlediska procesního. Z hlediska rovnosti subjektů (čl. 1 Listiny) nelze podle tohoto ustanovení srovnávat postavení plátce, neboť jeho postavení nutně musí být odlišné od postavení "neplátce" daně z přidané hodnoty. Skutečnost, zda v určitých konkrétních situacích má jedna kategorie subjektů relativně "výhodnější" postavení oproti druhé, je z pohledu čl. 1 Listiny bez významu (k výjimkám srov. např. nález

sp. zn. Pl. ÚS 4/95

, Sb. n. u. sv. 3 str. 209 - o takový případ se však v dané věci zjevně nejedná). Z tohoto důvodu (jakož i důvodu uvedeného shora) neobstojí ani srovnání stěžovatele jako správce konkurzní podstaty s postavením advokátů, notářů či patentových zástupců; neopodstatněnou je tedy i námitka o porušení čl. 13 a 14 Úmluvy. K námitce porušení čl. 3 a 10 Listiny stěžovatel blíže neargumentoval, a protože ani Ústavnímu soudu nebylo patrno, jak by se citovaná ustanovení mohla týkat posuzovaného případu, neshledal tuto námitku důvodnou.

K námitce o porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy Ústavní soud uvádí, že citované ustanovení samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo stěžovatele a představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a složku právního státu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu