Constitutional court dismisses appeal on tax fraud case, ruling criminal investigation decisions do not violate constitutional rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint regarding the dismissal of a criminal prosecution for tax fraud. The applicant argued that the prosecution authorities failed to evaluate all evidence and violated his rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court ruled that the decision to delay criminal proceedings does not infringe upon constitutionally protected rights, as the state retains exclusive authority to determine the initiation of criminal investigations.
Regesto Legislator
Generato dall'IAArt. 3 Ústavy; Art. 10, 11, 36 odst. 1 Listiny: The Constitutional Court does not review decisions on the initiation of criminal proceedings, as the right to have another person prosecuted is not a constitutionally protected subjective right.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele Ing. T. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 3. 1. 2008 sp. zn. 3 ZN 7159/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 3. 2008, se stěžovatel, s odkazem na porušení svého práva garantovaného článkem 10, 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí o odložení jeho trestního oznámení. Připomíná, že podstatou jeho oznámení byla činnost tří uvedených společníků společnosti PROTECO SYSTEMES spol. s r. o., kteří s úmyslem zkrátit daň z příjmu právnické osoby a vyvést ze společnosti finanční prostředky vystavovali v uvedeném období faktury třetím osobám na činnosti, které nebyly buď vůbec provedeny nebo již byly provedeny někým jiným, a tyto faktury byly následně zaplaceny, čímž byl stěžovatel jako minoritní společník výše uvedené společnosti poškozen. Domnívá se, že orgány činné v trestním řízení se nezabývaly všemi okolnostmi, na které poukazoval, ačkoli jim stěžovatel poskytl dostatek důkazů. Napadenému usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 pak především vytýká, že z jeho odůvodnění vůbec nevyplývá, jak byly jednotlivé důkazy hodnoceny a k jakému právnímu závěru státní zastupitelství došlo.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že orgán Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, rozhodl usnesením ze dne 8. 11. 2007 sp. zn. ČTS: PSP-2955/OHK-5-2007 o odložení trestního oznámení stěžovatele na Ing. M. N., Ing. J. R., Ing. J. Š., H. N., Ing. E. R. a Ing. R. Š., pro podezření ze spáchání pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, a to z důvodů a postupem podle § 159a odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, o níž rozhodl státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 usnesením ze dne 3. 1. 2008 sp. zn. 3 ZN 7159/2007 tak, že stížnost jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a věc byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva (srov.
Pl. ÚS 19/03
, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, str. 11). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" (srov.
I. ÚS 84/99
, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, str. 291).
Rovněž v projednávané věci Ústavní soud dovozuje, že ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje.
Ústavní soud ještě dodává, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se orgány činné v trestním řízení podnětem stěžovatele zabývaly a svůj postup ve svém rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tyto orgány nezůstaly tedy nečinné, ani s předmětným podnětem nenaložily libovolně. Ani z tohoto pohledu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho ústavního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Na okraj ústavní soud dodává, že s ohledem na důvod odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele nevyzýval k odstranění vad, které spočívaly v nedostatcích právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu