Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 195/08 ECLI:CZ:US:2008:2.US.195.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint for non-exhaustion of remedies and procedural time limits.

Numero d'incarto II.ÚS 195/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against final civil court rulings regarding property disputes. The applicant argued that lower courts violated his property rights and right to a fair trial by denying ownership claims and easements. The court dismissed the complaint because the applicant failed to exhaust available remedies, specifically missing the deadline for filing a cassation appeal, and did not substantiate claims of procedural unfairness.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, zejména pokud byla podána po uplynutí lhůty pro kasační opravný prostředek nebo jako zjevně neopodstatněná.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies constitutional complaint inadmissibility cassation appeal deadline property rights protection fair trial guarantee civil procedure rules Constitutional Court jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu
Podle § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
b) zákona o Ústavním soudu, neboť byla podána po lhůtě, a pokud směřovala proti rozhodnutí dovolacího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Konkrétně namítá, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tím, že mu soudy neposkytly ochranu a tím současně nedostály své ústavní povinnosti vyplývající z čl.
čl. 90 Ústavy České republiky
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tím, že mu soudy neposkytly ochranu a tím současně nedostály své ústavní povinnosti vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky a porušily právo na řádný proces, které je zakotveno v čl.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Danielem Krajčo, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 36, o ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 22 Cdo 2982/2006-242, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2006, č. j. 19 Co 832/2006-223, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. prosince 2005, č. j. 18 C 268/2004-177, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Š. N., R. D. a M. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavním pořádkem chráněných práv. Konkrétně namítá, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tím, že mu soudy neposkytly ochranu a tím současně nedostály své ústavní povinnosti vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky a porušily právo na řádný proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel v postavení žalobce se v řízení před obecnými soudy žalobou vedenou proti vedlejším účastníkům domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem blíže specifikovaným v rozhodnutí soudu prvního stupně, a dále zřízení věcného břemene v rozsahu práva přístupu, údržby a oprav přípojky vody a vodovodního uzávěru váznoucích na pozemcích specifikovaných v petitu žaloby. Obě žaloby, které byly projednávány ve spojeném řízení, byly soudem prvního stupně zamítnuty. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem a Nejvyšší soud jako soud dovolací odmítl dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu s odůvodněním, že napadené rozhodnutí neřeší žádnou otázku zásadního právního významu.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu řešení obsahu ústavní stížnosti, musí zkoumat zda jsou splněny formální náležitosti podání. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Mezi takové prostředky patří dovolání, je-li jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), závislá na rozhodnutí dovolací soudu. Podle § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Z uvedených ustanovení vyplývá, že proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem (v tomto případě dovoláním) napadeno, t. j. proti odvolání, lze podat ústavní stížnost do šedesáti dnů po doručení rozhodnutí o dovolání pouze za té podmínky, že byla dovolacímu soudu předestřena otázka, kterou bylo nutno podrobit přezkumu z hlediska toho, zda nejde o otázku zásadního právního významu. Pokud však, jako tomu bylo v tomto případě, žádná taková otázka dovoláním nastolena nebyla, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu žádnou takovou otázku neřeší, pak na tuto situaci nelze výjimku vyplývající z ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vztahovat, a platí zde obecná lhůta stanovená v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Proto je ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně nepřípustná, neboť byla podána po lhůtě.

Za této situace mohl Ústavní soud podrobit věcnému přezkumu pouze rozhodnutí dovolacího soudu, proti němuž byla ústavní stížnost podána řádně a včas. Stěžovatel však proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žádnou ústavněprávní argumentaci. Pouze konstatuje, že dovolací soud odmítl jeho dovolání s argumentem, že neřeší otázku zásadního právního významu a že jeho námitky mají povahu námitek skutkových, ke kterým "nelze v dovolacím řízení přihlížet". K tomu dodává, že se s takovou argumentací nemůže ztotožnit.

Stěžovatel si především nesprávně vyložil odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Ten totiž uvedl, že skutkovými otázkami se v rámci dovolacího řízení nemůže zabývat, je-li přípustnost dovolání daná podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což je správný závěr, který vyplývá z § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze jako dovolací důvod uplatnit nesprávné skutkové zjištění, nemající oporu v provedeném dokazování jen, je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.

V ničem dalším pak stěžovatel svoji argumentaci proti rozhodnutí dovolacího soudu nekonkretizuje. Jeho názor, že se v žádném případě nemůže ztotožnit se závěry dovolacího soudu, je pouhým nesouhlasem s rozhodnutím, které samo o sobě nemá žádnou právní, tím spíše ústavněprávní relevanci. Je pouhým projevem nespokojenosti stěžovatele s výsledkem soudního sporu. Garance ústavních práv v soudním řízení ovšem není garancí úspěchu ve věci. Jejím smyslem je zajistit každému účastníkovi soudního řízení rovné postavení a právo využít všech procesních prostředků k prokázání svého práva. Stěžovatel netvrdí, že by byl v tomto smyslu na svých právech v dovolacím řízení zkrácen a Ústavní soud z podkladů, které má k dispozici nezjistil, že by byl zkrácen na svých právech. Lze tedy uzavřít, že byla-li v daném případě dodržena pravidla civilního procesu, bylo dodrženo ústavním pořádkem chráněné právo na spravedlivý proces.

Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení práva na ochranu majetku, ani zde nebylo zjištěno, že by ze strany dovolacího soudu došlo k jeho porušení. Ochranu vlastnického práva lze poskytnout jen tomu, kdo prokáže, že je vlastník, a že došlo k neoprávněnému zásahu do jeho vlastnictví. Pokud stěžovatel neprokázal, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohlo logicky dojít ani k zásahu do práva věc vlastnit.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že polemika stěžovatele s hodnocením důkazů, jak ji rozvádí v ústavní stížnosti, jde zcela mimo rámec ústavněprávní argumentace a nemohla by vést k uplatnění kasační pravomoci Ústavního soudu ani v případě, že by věcnému přezkumu bylo možno podrobit rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud sice na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. O takový případ však v daném případě nejde. Soudy logicky vyložily důvody, které je vedly k zamítnutí žalob a jejich skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Ústavní soud proto neshledal, že by v řízení před dovolacím soudem došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to pokud směřovala proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu jako opožděně podanou podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť byla podána po lhůtě, a pokud směřovala proti rozhodnutí dovolacího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu