Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding enforcement costs and procedural fairness.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a court enforcement officer against a lower court's decision on enforcement costs. The officer argued that the courts failed to consider his lack of fault in failing to locate the debtor's assets, creating an unfair disparity between him and the judges. The court determined the complaint was clearly unfounded because the lower courts' interpretation of the law did not violate constitutional rights and the officer had not properly alerted the enforcement officer to potential issues.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as clearly unfounded if the lower courts' interpretation of the law does not violate constitutional rights and the applicant has not substantiated their claims with relevant evidence.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora exekutorského úřadu Praha-východ, se sídlem Karlovarská 3/195, 163 00 Praha 6, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem se sídlem Vinohradská 6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2007 č. j. 15 Co 467/2007-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Formálně bezvadným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. července 2007 č. j. Nc 2734/2003-18 ve výroku II. o úhradě nákladů exekuce. Tímto usnesením obvodní soud podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavil exekuci nařízenou na majetek povinného v důsledku toho, že se exekutorovi (stěžovateli) nepodařilo dohledat exekučně postižitelný majetek povinného. Zmíněným výrokem II. potom rozhodl, že povinný je povinen zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 5.591,81 Kč a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Těmito rozhodnutími obecných soudů se stěžovatel cítí být dotčen v základních právech plynoucích z čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení předmětných práv, jakož i kautely zakotvené v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jež je v ústavní stížnosti podrobně argumentačně rozvedeno, a to rovněž v konfrontaci s rozhodovacími důvody obsaženými ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st.23/06 ze dne 12. září 2006, spatřuje stručně shrnuto v tom, že se mu nedostalo spravedlivé odměny, když nemělo být zohledněno kritérium procesního (ne)zavinění oprávněného, přičemž došlo k založení nerovnosti mezi jím jako (soukromým) exekutorem a soudci provádějícími výkon rozhodnutí. V intencích označeného stanoviska oponoval potom též tomu, že by oprávněná v daném případě respektovala požadavek náležité opatrnosti a uvážlivosti, kterýžto argument podložil jednak tvrzením, že oprávněná návrh podala, aniž "prověřila jakékoli alespoň základní informace o povinné (např. ověření, zda-li se povinná vůbec fakticky zdržuje na adrese svého sídla nebo zda-li vůbec vyvíjí nějakou činnost)", jednak též i výtkou, dle níž "nevyužila ani žádného procesního prostředku, které jí právní řád dává k dispozici k ověření bonity povinné - např. prohlášení o majetku dle ustanovení § 260a a násl. o. s. ř.". V důsledku takto formulovaných námitek se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud shora označené usnesení Městského soudu v Praze nálezem zrušil.
Dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Poté, co posoudil námitky stěžovatelem předložené, dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze přisvědčit jeho názoru o tom, že by obecné soudy interpretovaly relevantní rámec jednoduchého práva dopadající na předmětnou věc v rozporu s jeho ústavně zaručenými základními právy. K meritu polemicky stěžovatelem nahlížené problematiky potom shodně jako Městský soud v Praze odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006, jímž je senát při své rozhodovací činnosti a tedy i v tomto případě vázán. Jelikož jeho obsah je stěžovateli znám, postačí na argumentaci v něm obsaženou odkázat.
Ve vztahu k dalším konkrétním výhradám stěžovatele, jimiž odůvodňuje své tvrzení o tom, že oprávněná v dané exekuční věci nerespektovala požadavek náležité opatrnosti a uvážlivosti, Ústavní soud - aniž by jakkoli posuzoval, zda by vůbec disponovaly potencí být relevantním argumentem, což je především kompetencí (výkladu) soudů obecných - dodává, že předmětem jeho úsudku být a priori nemohly, jelikož stěžovatel netvrdil (a ani nedoložil), že lege artis na tyto jím uváděné aspekty oprávněnou upozornil, resp. ji vedl k tomu, aby v mezích jejich obsahu konala. Za takto obecně formulovaného tvrzení tohoto stížnostního bodu jim však nutno upřít důvodnost (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 1407/07
ze dne 23. srpna 2007). Jakkoli opakovaně ve své dosavadní judikatuře Ústavní soud výslovně zdůraznil, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených (kupř.
sp. zn. I. ÚS 129/99
,
I. ÚS 424/2000
,
I. ÚS 603/2000
,
II. ÚS 242/98
,
II. ÚS 305/99
,
II. ÚS 182/01
,
IV. ÚS 525/01
,
IV. ÚS 98/03
a další), z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech
sp. zn. Pl. ÚS 7/03
per analogiam,
sp. zn. IV. ÚS 188/04
,
IV. ÚS 430/05
).
Na základě těchto důvodů byl návrh stěžovatele posouzen jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. dubna 2008
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu