Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 6/06 ECLI:CZ:US:2008:4.US.6.06.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses NGO's constitutional complaint regarding administrative litigation initiation rights. The court rejects the claim that citizens can initiate administrative proceedings without legal basis. The decision clarifies that NGOs cannot initiate proceedings but may participate as parties under specific conditions. The court upholds the principle that administrative law defines who may initiate proceedings. The ruling emphasizes that citizens can only submit suggestions, not initiate formal proceedings. The court finds no violation of fair trial rights in this context. The decision affirms the statutory limits on administrative litigation initiation. The court concludes that the administrative court's decision was legally sound. The ruling reinforces the separation of powers in administrative law. The decision establishes clear boundaries for NGO participation in administrative processes.

Numero d'incarto IV.ÚS 6/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the environmental NGO V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín against the Supreme Administrative Court's ruling. The NGO argued that the Supreme Administrative Court improperly denied its right to initiate administrative proceedings regarding the expansion of the nuclear zone at the Temelín power plant, claiming this violated the principle that citizens may do anything not prohibited by law. The Court held that while the Atomic Energy Act explicitly designates the State Nuclear Safety Authority and the licensee as the only parties entitled to initiate such proceedings, the general principle of freedom of action does not override specific statutory definitions of litigation participants. Consequently, the Court determined that the NGO could only submit suggestions to the administrative authority, which retains the discretion to decide whether to launch a formal proceeding, thereby rejecting the claim of a violation of fair trial rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 65 of the Administrative Court Act; § 17 of the Atomic Energy Act; § 70 of the Act on Nature Protection: Citizens and NGOs may submit suggestions to administrative authorities but cannot initiate administrative proceedings unless explicitly authorized by law; the principle that citizens may do anything not prohibited by law does not grant the right to initiate proceedings when the law strictly defines the eligible initiators.

Parole chiave

Generato dall'IA
administrative litigation initiation NGO standing in proceedings constitutional complaint dismissal principle of legality nuclear safety zone fair trial rights administrative law limits

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 65 of the Administrative Court Act
§ 17 of the Atomic Energy Act
§ 1 of the Regulation on the Nuclear Safety Zone
§ 70 of the Act on Nature Protection

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
IV. ÚS I 600/99

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín, se sídlem ve Všemyslicích, Neznašov 122, právně zastoupené JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem advokátní kanceláře Korbel, Tuháček & Partneři, s. r. o., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2005 č.j. 7 As 44/2004-88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 17. 1. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje požadavky kladené na tento typ podání zákonem o Ústavním soudu.

II. Stěžovatel se v dotčeném případě domáhal svých práv tím, že inicioval před Státním úřadem pro jadernou bezpečnost (dále jen "SÚJB") správní řízení o stanovení, resp. rozšíření, zóny havarijního plánování kolem jaderné elektrárny Temelín (dále jen "JETE"). Vzhledem k tomu, že havarijní zónu považoval za nedostatečnou, domáhal se jejího rozšíření na celé území Jihočeského kraje.

Stěžovatel podal návrhem č.j. 20/Ha-02 ze dne 11. 10. 2002 SÚJB podnět k zahájení řízení o zvětšení rozsahu zóny havarijního plánování kolem JETE. SÚJB jako příslušný orgán státní správy rozhodnutím č.j. 1040/03/Prz ze dne 10. 1. 2003 (učiněným neprocesní formou) rozhodl tak, že návrh zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který však byl předsedkyní SÚJB (neprocesní formou) zamítnut.

Rozhodnutí předsedkyně SÚJB napadl stěžovatel dne 9. 4. 2003 správní žalobou u Městského soudu v Praze, kterou se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí. Usnesením ze dne 19. 12. 2003 č.j. 7 Ca 90/2003-27 Městský soud v Praze žalobu odmítl, neboť napadené rozhodnutí správního orgánu nepovažoval za rozhodnutí dle ustanovení § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.ř.s.). Následně podaná kasační stížnost stěžovatele byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005 č.j. 7 As 44/2004-88, dle něhož není stěžovatel aktivně legitimován k iniciování správního řízení. Nejvyšší správní soud se tak dle stěžovatele za situace, kdy takovýto právní názor není zakotven v žádném právním předpise, ani v judikatuře či odborné literatuře, dopouští výkladu nemístně extenzivního, kterým hranice ústavního principu výkonu státní moci v mezích zákona rozšiřuje na úkor principu, dle něhož může každý občan činit to, co není zákonem zakázáno. V nálezu sp. zn. IV. ÚS I 600/99 Ústavní soud k problematice účastníků ve správním řízení uvedl, že "k tomu, aby měl určitý subjekt postavení účastníka řízení, postačí pouhý (hmotněprávní) předpoklad existence jeho práv, právem chráněných zájmů nebo povinností, o kterém bude teprve jednáno." Kdo je účastníkem toho kterého správního řízení, je vždy předmětem zákonné úpravy, obecně pak obsažené v ustanovení § 14 správního řádu. Speciálním právním předpisem je v daném případě atomový zákon, z něhož vyplývá jen tolik, že řízení o stanovení zóny havarijního plánování spadá do věcné pravomoci SÚJB a že není ovládáno zásadou oficiality. V projednávaném případě je správní rozhodnutí jednoznačně zahájeno úkonem účastníka, z něhož je zřejmá vůle k iniciování správního řízení. Stěžovatel poukazuje dále na skutečnost, že správní řád nedává výslovně správnímu orgánu možnost vypořádat se se zahájeným správním řízením jinak, než rozhodnutím. Úkony správního orgánu tak musely být za každých okolností považovány za správní rozhodnutí.

Dále pak stěžovatel poukazuje na to, že k zahájení řízení před Státním úřadem pro jadernou bezpečnost o stanovení zóny havarijního plánování kolem JETE byl aktivně legitimován též podle ustanovení § 70 odst. 2 a 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o ochraně přírody"), neboť je právnickou osobou, které citované ustanovení právního řádu poskytuje právo účastnit se správních řízení, v nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny.

Stěžovatelka je toho názoru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu došlo k zásahu do práv, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 (dále jen "Listina") Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel považuje za účastníka řízení o stanovení rozsahu ochranné zóny JETE. Své účastenství opírá jednak o ustanovení § 14 s.ř. a jednak též o ustanovení § 70 zákona o ochraně přírody.

Otázkou účastenství subjektů ve správním řízení se Ústavní soud v minulosti již zabýval, a to ať již z pohledu právní úpravy obecné či speciální. Argumentace stěžovatele přitom vychází v zásadě z právní úpravy obecné, kterou se snaží aplikovat na správní řízení vedené podle právního předpisu, který je ve vztahu k obecné úpravě předpisem speciálním. Obecná právní úprava se přitom použije pouze v těch případech, kdy zvláštní právní předpisy, kterým je jistě i atomový zákon, nezakotvují právní úpravu speciální, mající před úpravou obecnou přednost. Zvláštní právní předpisy stanoví v některých případech rozsah pojmu účastník řízení šířeji, než je tomu ve správním řádu a v některých případech naopak vymezený okruh účastníků zužují.

Není sporu o tom, že speciálním právním předpisem je v tomto případě, jak bylo ostatně již uvedeno výše, atomový zákon, dle jehož ustanovení § 17 odst. 3 předkládá návrh na stanovení zóny havarijního plánování a na vymezení kontrolovaného pásma držitel povolení k činnostem regulovaným atomovým zákonem. Je tedy zřejmé, že se jedná o vztah mezi SÚJB a držitelem povolení, v tomto případě společností ČEZ, a. s. Právní předpisy tak výslovně určují subjekt, který návrh na stanovení zóny havarijního plánování podává a s nímž pak také dále správní orgán dále jedná, k tomu lze podpůrně odkázat též na ustanovení § 1 odst. 1 nařízení vlády ze dne 9. 12. 1998, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 11/1999, o zóně havarijního plánování.

Samotný princip, dle něhož může občan činit to, co není zákonem zakázáno, nelze v předmětném případě aplikovat beze zbytku. Je sice pravdou, že zákon podávání návrhu na změnu zóny havarijního plánování občanům či občanským sdružením nezakazuje, ovšem na druhou stranu nelze vyjít z toho, že jakýmkoliv podáním a prakticky kýmkoliv podané, je možné zahájit kterékoli správní řízení. V předmětném případě vymezuje atomový zákon účastníky zcela zřetelně. I za situace, že by se na základě podnětu stěžovatele rozhodl správní orgán své rozhodnutí o zóně havarijního plánování změnit, nebyl by v takovém případě účastníkem řízení stěžovatel, ale příslušný správní orgán, který by správní řízení zahájil z moci úřední. Stěžovateli tak nic nebrání v souladu s výše uvedenou zásadou činit správnímu orgánu podněty k jeho činnosti, ale je pouze a jedině na jeho zvážení, zda tyto podněty shledá natolik závažnými či podstatnými, aby zahájil správní řízení vedoucí ke změně havarijní zóny.

Odkazuje-li stěžovatel na ustanovení § 70 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody, je třeba konstatovat, že zákon obsahuje v citovaných ustanoveních mechanismus umožňující vstup občanských sdružení do některých správních řízení, a to v pozici účastníka. Pro tento vstup jsou však stanoveny podmínky, bez jejichž naplnění nelze občanskému sdružení postavení účastníka správního řízení přiznat. Základním předpokladem je jednak právní subjektivita občanského sdružení, jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny a jednak vznesení požadavku, aby bylo sdružení informováno o zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle zákona o ochraně přírody. Je tedy zřejmé, že občanská sdružení se mohou některých správních řízení skutečně účastnit, nikoli je však zahajovat. Jinými slovy, občanská sdružení nemohou být dle ustanovení § 70 zákona o ochraně přírody iniciátory správních řízení. Teprve po jejich zahájení se mohou, za zákonem daných podmínek, stát jejími účastníky.

Z výše uvedených důvodů nelze konstatovat, že by Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces tak, jak je mu garantován čl. 36 Listiny nebo čl. 13 Úmluvy.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu