Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded due to lack of fundamental rights violation. The Supreme Court fully addressed all arguments.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint as obviously unfounded. The applicant alleged violations of fundamental rights, including the right to a fair trial and presumption of innocence, claiming the lower courts failed to substantiate their factual findings with evidence. The Court determined that the Supreme Court had comprehensively addressed all objections and relied on established case law to justify why the appeal was not meritorious.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is rejected as obviously unfounded if the Constitutional Court finds no interference with fundamental rights or freedoms guaranteed by the constitutional order.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelky N. R., zastoupené Mgr. Vladanou Pščolkovou, advokátkou, advokátní kancelář se sídlem v Ostravě, Jurečkova 16-20, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. 6 Tdo 1146/2007, rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. 4 To 167/2006 a Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. 4 T 89/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se domáhala zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena v právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2, 3 a v čl. 46 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že soudy své úvahy o skutku a jeho právní kvalifikaci nepodložily důkazy, porušily právo na obhajobu, zásadu presumpce neviny, rovnosti stran a právo na spravedlivý proces, dopustily se při svém rozhodování nepřípustné svévole, když nerespektovaly kogentní normy, které interpretovaly v rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného usnesení zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami v dovolání vznesenými a vyčerpávajícím způsobem, jakož i s poukazem na citovanou judikaturu Ústavního soudu [vztahující se k aplikaci § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] vyložil, proč toto dovolání proti rozsudku soudu II. stupně není opodstatněné. Jak dále z usnesení vyplývá, stěžovatelka byla společně s R. H. uznána rozsudkem Okresního soudem v Novém Jičíně sp. zn. 4 T 89/2004 vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, kterým byla poškozenému způsobena újma ve výši 2.013.737,10 Kč, odvolání obviněné (i R. H.) bylo Krajským soudem v Ostravě dne 12. 9. 2006 rozsudkem sp. zn. 4 To 167/2006 podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Nejvyšší soud v dovolacím řízení důvodně neshledal nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž by rozhodnutí soudů spočívalo. V dalším pak lze na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný, návrh napadající rozsudky soudu I. a II. stupně jako nepřípustný, když v tomto rozsahu nebrojí proti rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k uplatnění tvrzeného práva byl poskytnut [§ 43 odst. 2 písm. a), § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu