Constitutional Court dismisses appeal as groundless due to exhaustion of remedies and lack of constitutional violation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Telefónica O2 against administrative tax rulings. The applicant exhausted all judicial remedies, including administrative appeals and cassation, without finding any material errors by the lower courts. The court rejected the claim because the applicant failed to demonstrate a violation of fundamental rights or constitutional principles, noting that the Constitutional Court acts as a guardian of constitutionality rather than a general court of appeal.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court; Law No. 262/1992 Coll. on Public Administration: The Constitutional Court dismisses a complaint as obviously unfounded when the applicant has exhausted all ordinary judicial remedies and failed to prove a violation of constitutional rights or principles.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Telefónica O2, Czech republic, a.s., IČ 601 93 336, se sídlem Praha 4, Za Brumlovkou 266/2, právně zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Kocián, Šolc, Balaštík - Praha 1, Jungmanova 24, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 17. října 2007, č.j. 8 Afs 113/2005-213, a Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2005, č.j. 6 Ca 71/2003-100, a č.j. 6 Ca 72/2003-102, a dále rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 31. prosince 2002 č.j. FŘ-9051/13/02 a č.j. FŘ-10458/13/02, a dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 21. ledna 2002 č.j. 9693/02/009510/4977 a č.j. 9694/02/009510/4977, a o návrhu na přerušení řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na vlastnictví a užívání majetku podle čl. 11 Listiny ve spojení s principem zaručeným v čl. 2 odst. 3 Listiny, podle kterého může každý činit co zákon nezakazuje a právo podle čl. 4 odst. 4 Listiny podle kterého má být při používání ustanoven o mezích základních svobody šetřeno jejich podstaty a smyslu.
Rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 21. ledna 2002, č.j. 9693/02/009510/4977, byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daňová povinnost za měsíc květen 1998 ve výši 9,506.423,- Kč. O odvolání stěžovatelky proti dodatečnému daňovému výměru rozhodlo Finanční ředitelství v Praze dne 31. prosince 2002, č.j. FŘ-9051/13/02, tak, že odvolání zamítlo. Následná správní žaloba byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2005, č.j. 6 Ca 71/2003-100.
Rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 21. ledna 2002, č.j. 9694/02/009510/4977, byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daňová povinnost za měsíc červen 1998 ve výši 8,309.271,- Kč. O odvolání stěžovatelky proti dodatečnému daňovému výměru rozhodlo Finanční ředitelství v Praze dne 31. prosince 2002, č.j. FŘ-10458/13/02, tak, že odvolání zamítlo. Následná správní žaloba byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2005, č.j. 6 Ca 72/2003-102.
Oba rozsudky Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl po spojení věci v napadeném rozsudku ze dne 17. října 2007, č.j. 8 Afs 113/2005-213. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka především uvedla, že napadené dodatečné platební výměry byly nicotné, neboť neobsahovaly veškeré náležitosti dané v § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě"), a to zejména s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2003,
sp. zn. IV. ÚS 772/02
. Další námitka stěžovatelky směřovala proti nedostatečnému zjištění skutkového stavu orgány veřejné moci, které mělo spočívat v tom, že neprovedly veškeré stěžovatelkou požadované důkazy. Zde odkázala na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 220/98
a
II. ÚS 173/01
.
Další pochybení účastníků mělo spočívat v tom, že výsledky daňové kontroly nebyly řádně projednány se stěžovatelkou před vydáním dodatečného daňového výměru. Postupem finančních orgánů a jejich rozhodnutími došlo v případě stěžovatelky rovněž k daňovému zatížení nad rámec daňových předpisů. Tím došlo ke zkrácení stěžovatelky v práva na ochranu vlastnictví zaručeném jak podle čl. 11 Listiny tak i podle mezinárodního práva. Tento svůj názor opřela o nálezy Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 91/98
,
II. ÚS 35/05
a
IV. ÚS 666/02
.
S ohledem na uvedené okolnosti proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.
Následně stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu podání, ve kterém navrhovala přerušení řízení o ústavní stížnosti s ohledem na její podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, naposledy ze dne 28. prosince 2007. Tyto stížnosti stěžovatelky se týkaly předchozích rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech, kdy Ústavní soud nevyhověl dříve předloženým ústavním stížnostem.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 71/2003 a sp. zn. 6 Ca 72/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že, jak je patrné i z ústavní stížnosti samé, podala stěžovatelka již dříve, tehdy jako Eurotel, Praha, spol. s r.o., ústavní stížnost, vedenou pod
sp. zn. IV. ÚS 318/06
, která se zabývala dalšími totožnými rozhodnutími Finančního úřadu pro Prahu 9 vydanými dne 21. ledna 2002, a rozhodnutími na ně navazujícími. Věc vedenou pod
sp. zn. IV. ÚS 318/06
Ústavní soud dne 12. září 2007 odmítl jako zjevně neopodstatněnou, přičemž právě toto rozhodnutí vedlo stěžovatelku k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, a následně k předložení výše uvedeného návrhu na přerušení řízení. Z uvedeného je patrné, že čtvrtému senátu Ústavního soudu je v právě projednávaném případě předložena shodná věc, o které, při nezměněných okolnostech, rozhodl před půl rokem. Proto považuje IV. senát za nadbytečné opakovat již uvedené, a na citované usnesení odkazuje.
Podstata ústavní stížnosti spočívala v hmotněprávních závěrech finančních orgánů, s nimiž stěžovatelka nesouhlasila a brojila proti nim za použití všech procesních prostředků, které jí zákon dává k dispozici. Ani v rámci správního soudnictví však nebylo shledáno věcné pochybení finančního úřadu při vydání napadených rozhodnutí.
Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, což znamená, že při kontrole zachování zaručených práv koná Ústavní soud na základě principu subsidiarity poté, co se veškerými v ústavní stížnosti uvedenými okolnostmi již dříve zabývaly soudy. Pokud tedy stěžovatelka navrhla zrušení původního rozhodnutí finančního úřadu s odkazem na jeho nicotnost, konstatuje Ústavní soud, že v souladu s ustanovením § 32 odst. 7 věta druhá zákona o správě, ověří splnění podmínek pro deklaraci neplatnosti přímo správce daně. Bylo tedy na stěžovatelce, aby sama učinila kroky směřující k vydání deklaratorního rozhodnutí. Naopak požadavek předložený přímo Ústavnímu soudu, na zrušení rozhodnutí, které sama stěžovatelka považuje za neexistující, je nelogický.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že bylo úkolem správních soudů, aby se z úřední povinnosti zabývaly splněním všech formálních náležitostí, pak nezbývá než odkázat na napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu strana 4. (č.l. 217) odst. 5 shora, ze kterého plyne, že se s touto okolností vypořádal.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že je dle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není dalším stupněm obecného soudnictví a ani jim není instančně nadřazen. Neposuzuje tedy celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Eventuálním porušením běžných práv se Ústavní soud zabývá teprve v případě, pokud takové porušení současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, tedy pokud v předchozím řízení byly porušeny ústavní procesní principy.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu