Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 198/06 ECLI:CZ:US:2008:4.US.198.06.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as lower courts properly applied inheritance law without violating fair trial rights.

Numero d'incarto IV.ÚS 198/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaints filed by two women against inheritance rulings from lower courts. The applicants argued that the courts failed to protect their rights under specific inheritance statutes and violated constitutional guarantees of legal protection and fair trial principles. The court determined that the lower courts correctly applied the law based on established facts and that mere disagreement with judicial conclusions does not constitute a violation of fundamental rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu; Ústava ČR; Listina základních práv a svobod: Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud se v ní neprokáže zásah do ústavně chráněných práv, neboť nesouhlas s právními závěry soudů a jejich správná aplikace zákona nezpochybňují ústavní pořádek ani princip rovnosti zbraní.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal inheritance law application fair trial principles judicial independence legal protection rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Article 90 of the Constitution of the Czech Republic
Article 95 paragraph 1 of the Constitution of the Czech Republic
Article 4 paragraph 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Proto Ústavního soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst.
Article 11 paragraph 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 36 paragraph 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 6 paragraph 1 of the European Convention on Human Rights

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
Kressová against France, 7 June 2001
Blücher against the Czech Republic, 11 January 2005

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) RNDr. Z. J. a 2) E. M., obou zastoupených Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 3, Čajkovského 8, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře - č. j. 15 Co 745/2005-122 ze dne 29. prosince 2005 a proti výroku II. a III. usnesení Okresního soudu v Táboře č. j. D 536/2000-104 ze dne 6. června 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaných spisů Okresního soudu v Táboře sp. zn. 6 C 68/2002 a sp. zn. 23 D 536/2000 Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Táboře č. j. D 536/2000-104 ze dne 6. června 2005 soud prvního stupně v řízení ve věci dědictví po V. Ž. ve výroku I. rozhodl, že považuje stěžovatelku č. 2 za dědičku ze závěti zůstavitele ohledně poloviny domu č. p. 105/II v Soběslavi a bude s ní jako s dědičkou majetku uvedeného v závěti ze dne 5. ledna 1994 jednat. Ve výroku II. soud rozhodl, že stěžovatelky nepovažuje za závětní dědičky práv plynoucích z členství zůstavitele ve Stavebním bytovém družstvu v Táboře a práva k bytu 2 + 1 v ulici Pod Markem ve Veselí nad Lužnicí podle závěti s nečitelným datem a dále s nimi nebude jednat jako s dědičkami podle této závěti. Ve výroku III. pak soud rozhodl, že bude dále jednat s dědičkami ze zákona skupiny III. s pozůstalými neteřemi H. B. a M. V. (dále jen "dědičky ze zákona"). Na základě odvolání stěžovatelek proti výroku II. a III. usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře - jako soud odvolací usnesením č. j. 15 Co 745/2005-122 ze dne 29. prosince 2005 usnesení soudu prvního stupně vyjma odstavce prvého, který zůstává nedotčen, potvrdil. Stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly i dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 2977/2006-145 ze dne 27. července 2007 odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.

Stěžovatelky v podstatě stejnými námitkami, jakými odůvodňovaly podání opravných prostředků v řízení před obecnými soudy, se v ústavní stížnosti domáhaly zrušení napadených rozhodnutí, přičemž v ústavní stížnosti jen stručně, bez podrobnější ústavně právní argumentace namítaly, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací neposkytly ochranu jejich právům, nerespektovaly zákon, konkrétně ustanovení § 175k odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž interpretace tohoto ustanovení je podle jejich názoru natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry soudu prvního a druhého stupně v otázce aplikace ustanovení § 175k odst. 1 a 2 o. s. ř. a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před těmito soudy, jimiž se zejména soud prvního stupně a posléze soud odvolací nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádaly. Stěžovatelky očekávají, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze při tom ve věci rozhodujícím soudům nic vytknout. Právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy), má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatelek při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovatelkám byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájily.

K namítanému porušení čl. 90 Ústavy, který obecně soudům ukládá povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům a čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citovaná ustanovení přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.

Pokud stěžovatelky nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelek o porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Proto Ústavního soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu