Constitutional Court dismisses complaint regarding property rights and non-discrimination in post-reform land ownership cases.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings concerning the existence of mortgage rights on specific lands. The applicant argued violations of fundamental rights, including property rights and non-discrimination, based on historical land reform decrees. The court upheld the lower courts' findings that these decrees created a valid legal status where no protected property existed, rejecting claims of discrimination or invalidity due to the historical context.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; čl. 10 Ústavy ČR; čl. 11 Listiny základních práv a svobod; Ústavní soud odmítá ústavní stížnost, pokud existuje právní stav, který není podstatou diskriminace a není předmětem ochrany podle Listiny.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. de R., zastoupeného JUDr. Janem Konířem, advokátem se sídlem v Praze 3 - Vinohrady, Čáslavská 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2006 č. j. 10 Co 663/2005-459 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 5. 2005 č. j. 11 C 8/96-434, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 10 Ústavy České republiky, čl. 3, čl. 11 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v jeho občanskoprávní věci o určení existence zástavních práv.
Z procesního spisu se podává, že Okresní soud v Teplicích výše uvedeným rozsudkem rozhodl o žalobě stěžovatele a M. d´A. de R. proti žalovanému M. L. (v řízení před Ústavním soudem "vedlejšímu účastníkovi") tak, že 1. co do určení, že "existuje, respektive trvá, zástavní právo na zajištění odškodňovacího obnosu ve výši 6 000 000 Kč (před měnovou reformou z roku 1953) podle odškodňovací smlouvy z 2. 11. 1927 ve prospěch žalobců", ke dvěma pozemkům v katastrálním území Jezeří (obec Horní Jiřetín, okres Most), k šesti pozemkům v katastrálním území Vysoká Pec, okres Chomutov, ke třem pozemkům v katastrálním území Libčeves (okres Louny), k padesáti dvěma pozemkům v katastrálním území Bílina (okres Teplice), řízení zastavil (výrok I.), a 2. v části týkající se určení, že existuje, respektive trvá, zástavní právo na zajištění odškodňovacího obnosu 6 000 000 Kč (před měnovou reformou z roku 1953) ve prospěch žalobců k jedenácti pozemkům v katastrálním území Libčeves, okres Louny, jakož i k dalším jedenácti pozemkům v katastrálním území Bílina, okres Teplice, žalobu zamítl (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností též napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.); výrok o zastavení řízení odvoláním napaden nebyl.
Odvolací soud především dovodil, že na straně žalobců není na požadovaném určení dán naléhavý právní zájem [ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.]. Obraceje pozornost k zákonu č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, vládnímu nařízení č. 97/1952 Sb., o zániku věcných práv na některých částech národního majetku, § 13 a § 14 vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku, a § 396 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, konstatoval, že dnem nabytí majetku do tzv. celospolečenského vlastnictví zástavní právo - zřízené smlouvou odškodňovací ze dne 2. 7. 1927 ve prospěch tehdy nezletilého Z. H. L. - zaniklo. V rámci restitučních procesů po r. 1989 přitom k obnově zástavního práva nedošlo a nemovitosti byly právem vedlejšímu účastníkovi v restitučním řízení vydány nezatížené v předchozím období ze zákona zaniklými zástavními právy.
Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2007, č.j. 28 Cdo 2888/2006-482, podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s . ř.] odmítl.
Dovolací soud poukázal na stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., a připomenul též další relevantní rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 616/2005, uveřejněné tamtéž pod č. 5/2007; ze starší judikatury pak na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný tamtéž pod č. 17/1972, stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 29. 3. 1973, sp. zn. Cpj 25/73, uveřejněné tamtéž pod č. 53/1973). Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce "nerovného zacházení" ani požadavku dovodit "opětovné obživnutí" zástavního práva toliko "výkladovým závěrem soudu".
Stěžovatelovou stěžejní námitkou, uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, je tvrzení, že "připuštěním zániku zástavního práva na základě konfiskačních předpisů, zejm. nař. vl. č. 81/1958 Sb. a nař. vl. č. 97/1952 Sb. v souvislosti s restitučními zákony, na jejichž základě došlo k vydání dané nemovitosti oprávněné osobě bez jakéhokoli omezení vlastnického práva, tj. bez věcného břemene, které historicky na tuto nemovitost bylo vloženo, se osobám, jimž svědčilo právo z věcného břemene, dostává ve srovnání s osobami, jimž byl majetek navrácen, nerovného zacházení".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Pak nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
O takový případ se jedná i v nyní posuzované věci.
Zůstává nepřehlédnutelným, že rozhodnutí obecných soudů jsou ve svém výsledku v souladu se závěry, jež pro ústavněprávní hodnocení vztahu nároků na vlastnickou obnovu podle restitučních předpisů a nároků na určení vlastnictví podle obecných občanskoprávních předpisů [§ 80 písm. c) o.s.ř.] vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.
Zde Ústavní soud v rozhodných souvislostech uvedl, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství; tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
Vyslovený právní názor je nutno přiměřeně aplikovat i na spor o nepřetržitou existenci zástavního práva, v němž žalobci dovozovali, že "na existenci práv vzniklých ze smlouvy odškodňovací nemohou mít vliv ani změny vlastnictví dotčených nemovitostí, včetně změn v důsledku restitucí, ani skutečnost, zda tato práva byla či nikoli zaznamenána v evidenci, resp. v katastru nemovitostí".
Na tyto závěry, jakož i jemu obdobné, vyjádřené v judikatuře Nejvyššího soudu, upozornil stěžovatele již dovolací soud. Citovaným stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 je senát Ústavního soudu při své rozhodovací činnosti vázán.
Námitka, že "připuštění zániku zástavního práva na základě konfiskačních předpisů" zakládá porušení ústavněprávní ochrany vlastnictví (čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), neobstojí též z důvodu ratione temporis. Z rozhodovací praxe orgánů Úmluvy vyplývá, že zbavení vlastnictví nebo jiných práv in rem (v dané věci, jak bylo uvedeno, zástavního práva na podkladě "konfiskačních předpisů") je v principu jednorázovým aktem a pokračující situaci "zbavení práva" nevyvolává (srov. kupř. rozhodnutí EKLP ze dne 10. 12. 1976 ve věci X. v. Spojené království, stížnost č. 7379/76; rozhodnutí EKLP ze dne 4. 7. 1978 ve věci A. B. a společnost A. S. v. Spolková republika Německo, stížnost č. 7742/76; rozhodnutí EKLP ve spojených věcech Weidlich a další ze dne 4. 3. 1996, stížnosti č. 18890/91, 19048/91, 19049/91, 19342/92 a 19549/92; rozhodnutí EKLP ze dne 4. 3. 1996 ve věci Brežný v. Slovensko, stížnost č. 23131/93; rozhodnutí EKLP ze dne 24. 2. 1997 ve věci Firma "Brauerei Feldschlösschen Ferdinand Geidel KG" a další, stížnost č. 19918/92; rozhodnutí EKLP ze dne 24. 2. 1997 ve věci Krug von Nidda und von Falkenstein v. Spolková republika Německo, stížnost č. 25043/94; rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 13. 12. 2000 ve věci Malhous v. Česká republika, stížnost č. 33071/96; rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 10. 7. 2002 ve věci Poláček a Poláčková v. Česká republika, stížnost č. 38645/97, odst. 50; rozsudek ESLP ze dne 3. 12. 2002 ve věci Lindner a Hammermayer v. Rumunsko, stížnost č. 35671/97, odst. 40; rozsudek ESLP ze dne 3. 12. 2003 ve věci Smoleanu v. Rumunsko, stížnost č. 30324/96, odst. 46; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 28. 9. 2004 ve věci Kopecký v. Slovensko, stížnost č. 44912/98, odst. 35).
K obdobným právním závěrům dospěl Ústavní soud též v usnesení ze dne 18. 8. 2005
sp. zn. II. ÚS 19/04
v jiné skutkově a právně srovnatelné věci identického stěžovatele, na které již lze jen odkázat. Postačí připomenout, že zde Ústavní soud uvedl, že "vládní nařízení č. 81/1958 Sb. a vládní nařízení č. 97/1952 Sb. byly předpisy, jež byly na základě zákonného zmocnění vydány v souladu s pravidly normotvorby obsaženými v Ústavě 9. května, a staly se součástí právního řádu Československé republiky ... a jako normativním právním aktům jim svědčí presumpce správnosti. Na tomto faktu nemění nic ani okolnost, že se jedná o předpisy z doby nesvobody. Československo se přihlásilo i po roce 1989 - stejně jako v roce 1918 - k principu kontinuity práva. Fakt, že celá řada předpisů byla motivována ideologicky, nemůže sama o sobě způsobit sistaci jejich účinku. Právní následky, jež byly těmito předpisy konstituovány, trvají až do doby, kdy je jiný normativní právní akt změní či zruší. V tomto ohledu neobstojí ani paralela s restitučním zákonodárstvím, jež účelově směřuje k napravení některých křivd, jež za existence totalitního komunistického režimu nastaly. Jednou z napravených křivd se stalo - například vedle rehabilitací - "obnovení" vlastnických vztahů, jež byly akty z období nesvobody narušeny či popřeny. Jiná práva než absolutní věcné právo vlastnické však restituována nebyla. Zůstává plně v úvaze jednotlivých států, jak ostatně konstatoval i Evropský soud pro lidská práva, zda a ke kterým typům restitucí přistoupí (pokud jej ke konkrétní restituci nezavazuje například jiný mezinárodní závazek). Ať už došlo k zániku věcných břemen v posuzovaném případě na základě § 14 vládního nařízení č. 81/1958 Sb., § 1 odst. 1 vládního nařízení č. 97/1952 Sb. či § 396 hospodářského zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 1988, je tento právní stav nepopiratelný. V posuzovaném případě tak neexistuje majetek, jenž by měl být předmětem ochrany dle čl. 11 Listiny". Ústavní soud se výslovně vypořádal i s tou stěžovatelovou námitkou, o niž opřel ústavní stížnost předmětnou ("z nerovného zacházení"), jestliže konstatoval, že "v takto nastoleném stavu nelze spatřovat ani prvek diskriminace ... a reálně nemůže nastat prostor pro aplikaci čl. 3 (odst. 1) Listiny".
Vzhledem k řečenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle zmíněného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu