Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible because ordinary appeal was not exhausted.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by J. Š. and M. K. against a district court ruling on litigation costs. The applicants argued that their subsequent appeal to the Supreme Court did not affect the admissibility of their constitutional challenge. The court held that the principle of subsidiarity requires exhausting all ordinary remedies, including appeals, before seeking constitutional review. Consequently, the complaint was declared inadmissible under § 43(1)(e) of the Constitutional Court Act.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: The Constitutional Court must reject a constitutional complaint as inadmissible if the applicant has not exhausted all ordinary legal remedies, including appeals, as the principle of subsidiarity precludes parallel proceedings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou ve věci navrhovatelů J. Š. a M. K., právně zastoupených advokátem JUDr. Lubošem Chalupou, Křižíkova 56, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. 30 Co 289/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 3. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu.
Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky ust. § 75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) - s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1, věta za středníkem, § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
II. Z poučení o opravných prostředcích napadeného rozsudku Městského soudu v Praze je zřejmé, že proti němu lze podat do dvou měsíců od jeho doručení dovolání k Nejvyššímu soudu. Stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti uvádí, že této možnosti využili a dovolání si v dané věci podali, přičemž by tím neměla být, dle jejich názoru, dotčena včasnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nákladech řízení.
Z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, a že tedy navrhovatelé jsou povinni vyčerpat oba druhy prostředků, s výjimkou obnovy řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 věta za středníkem cit. zákona. Podali-li stěžovatelé ve své věci též dovolání, je zřejmé, že dle jejich náhledu nebylo řízení v soustavě obecných soudů definitivně ukončeno. Za takových okolností však nelze dohledat prostor pro aktuální řízení před Ústavním soudem, neboť institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Stěžovatelé ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhověno či nikoliv. Jak Ústavní soud v minulosti již uvedl, je výrok o nákladech soudního řízení jeho integrální součástí. V případě, že by návrhu na zrušení rozsudku nevyhověl Nejvyšší soud, budou mít stěžovatelé i nadále otevřenu cestu k podání ústavní stížnosti, a to i co do nákladů řízení. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné. K výše uvedenému srovnej též např. usnesení III. ÚS 101/95, Sb.n.u., sv. 4, str. 351, příp. dosud nepublikované usnesení IV. ÚS 178/06.
Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2008
Michaela Židlická
soudce zpravodaj