Constitutional Court dismisses complaint against police procedure for handling criminal report on defamation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by a private individual and a media agency against the police's decision to file a case regarding defamation. The applicants argued that the police prioritized personality rights over criminal law, yet the Court held that the investigation of a criminal report concerns the state-predicate relationship rather than the victim's private rights. Consequently, the Court found no unconstitutional interference with fundamental rights and dismissed the complaints as clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústava České republiky: The investigation of a criminal report does not constitute an unconstitutional interference with fundamental rights protected by the Charter of Fundamental Rights and Freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. M. a 2) společnosti Agentura MM Praha, s. r. o. se sídlem v Řitce, Sportovní 122, zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Krajánkova 12, proti Policii ČR, Obvodnímu ředitelství Praha 1, Místnímu oddělení Holešovice, resp. "postupu a opatření policejního orgánu č.j.: ORI-2024/MO12-2007 ze dne 27. 12. 2007 - uložení spisového materiálu", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadají postup policejního orgánu při vyřizování jejich oznámení o podezření ze spáchání trestných činů pomluvy podle § 206 tr. zákona, poškození cizích práv podle § 209 tr. zákona a nekalé soutěže podle § 149 tr. zákona, k čemuž mělo dojít článkem uveřejněným v týdeníku Nedělní Blesk ze dne 19. 8. 2007. Uložením spisového materiálu podle stěžovatelů došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4 odst. 3, 4, čl. 5, čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 3. 1. 2008 bylo zástupkyni stěžovatelů doručeno vyrozumění o "uložení spisového materiálu" ve věci jimi podaného trestního oznámení; tento postup policejní orgán odůvodnil tím, že je nezbytné, aby "míra dehonestace, obsažená v nepravdivé informaci, byla vyšší, než je tomu v předmětném článku pocházejícím z bulvárního periodika", a věc stěžovatelů proto podle jeho názoru "spadá spíše do oblasti ochrany osobnostních práv".
S těmito závěry stěžovatelé nesouhlasí. Mají za to, že při vyřizování jejich podnětu policejní orgán kladl důraz na to, že inkriminovaný článek byl uveřejněn "v bulvárním periodiku", ačkoli k takovému rozlišování není zákonného důvodu. První stěžovatel je přesvědčen, že jeho vážnost ve společnosti byla snížena a jím připravovaný organizační projekt ohrožen; zdůrazňuje, že periodikum je vydáváno ve velkém množství výtisků a publikováno také na internetu, čímž způsobilost negativního ovlivnění čtenářů je výraznější. Důsledkem dotčeného článku je "neustále lživě napadán, zostouzen (a) pomlouván", a postup policejních orgánů, jestliže odmítly poskytnout jeho právům ochranu, proto považuje za neakceptovatelný.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se policejní orgán vytýkaným postupem při vyřizování trestního oznámení dopustil pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v rámci řízení o trestním oznámení stěžovatele, učiněného podle ustanovení § 158 trestního řádu; stěžovatel, coby "neúspěšný" oznamovatel trestného činu, který se cítí být poškozen, nesouhlasí s tím, jak orgány činné v trestním řízení s jeho podnětem naložily.
Oproti přesvědčení stěžovatele v tom však spatřovat porušení jím označených, ale ani jakýchkoli jiných ústavně garantovaných subjektivních práv, nelze. Zjištění příslušného skutku, kvalifikace jako trestného činu, trestní stíhání pachatele a jeho potrestání jsou obsahem vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a nikoli mezi tímto pachatelem a jeho oznamovatelem. Je úkolem státu, aby zákonem určenými (typicky soudními) orgány rozhodoval podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl či nebyl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal. Soukromoprávní nároky osoby poškozené jednáním, v němž oproti jejímu názoru orgány činné v trestním řízení spáchání trestného činu nespatřovaly, jsou adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávní instituty, zejména náhrady škody, případně i ochrany osobnosti.
Shodně se Ústavní soud vyslovil i v dalších rozhodnutích, například v usnesení
sp. zn. II. ÚS 361/96
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, str. 345 a násl., nebo usnesení
sp. zn. I. ÚS 84/99
, tamtéž, sv. 14, str. 291 a násl. Pro projednávanou věc je pak zejména ilustrativní závěr učiněný ve věci
sp. zn. II. ÚS 155/05
, ve které Ústavní soud (s odkazem na usnesení
sp. zn. III. ÚS 192/2000
) uzavřel, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl. 36... Listiny". Z usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 436/98
se pak podává - coby zásada - že žádné ustavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, zde není; o připustitelné výjimky v dané věci nejde (srov. usnesení ve věci
sp. zn. III. ÚS 231/07
).
Platí tedy, že existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Procesní formu, již policejní orgán v dané věci zvolil, stěžovatelé výslovně nenapadli; jen obiter dictum se sluší poznamenat, navzdory pochybnostem z hlediska podústavního práva, že na závěru o nedostatku podmínek pro zásah Ústavního soudu se tím ničeho nemění (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 921/06
, resp.
II. ÚS 349/06
).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu