Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court costs allocation under the Civil Procedure Code.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a litigant challenging lower court decisions on litigation costs. The applicant argued that the courts incorrectly applied the Civil Procedure Code by requiring actual performance rather than mere willingness to comply. The court held that disputes over litigation costs generally do not reach the threshold for constitutional protection unless they involve extreme injustice.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 146 odst. 2 občanského soudního řádu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints regarding litigation costs are inadmissible unless they involve extreme injustice or violate other fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem v Praze 1, Washingtonova 17, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 1. 2007 č. j. 9 C 45/2006-17 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2007 č. j. 19 Co 258/2007-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 1. 10. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelky byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka podala dne 18. 9. 2006 (proti žalované lékařce) žalobu o stanovení povinnosti poskytnout veškeré informace shromážděné ve zdravotnické dokumentaci. Dne 7. 12. 2006 vzala stěžovatelka žalobu zpět s tím, že žalovaná ve svém dopise ze dne 4. 12. 2006 vyjádřila ochotu stěžovatelce požadované informace poskytnout. Prvostupňový soud řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil; žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení [§ 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Stěžovatelka podala proti výroku o náhradě nákladů řízení odvolání; odvolací soud výrok o náhradě nákladů potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že v dané věci nelze aplikovat § 146 odst. 2 větu druhou občanského soudního řádu. Uvedly, že důvodnost podání návrhu je třeba uvažovat procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce; návrh je podán důvodně, pokud žalovaný uspokojí žalobce. V dané věci žalovaná neposkytla požadované informace a nesplnila tak požadavek dle žaloby. Stěžovatelka vzala návrh zpět pouze na základě ochoty či příslibu žalované požadované informace poskytnout, aniž by k tomu fakticky došlo, nelze proto považovat za důvod zpětvzetí žaloby chování žalované.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla rozpor rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s kogentním § 146 odst. 2 občanského soudního řádu i judikaturou jiných prvostupňových a odvolacích soudů (uvádí některá z rozhodnutí); uvedla, že v jiných případech soudy chápou "chování" žalovaného jako chování žalovaného, nikoliv restriktivně jako naprosté vyhovění žalobnímu petitu (odkázala na spor o přivolení k výpovědi z nájmu). Stěžovatelka poukázala na nález
III. ÚS 450/05
. Namítla také, že soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily - neuvedly, proč ochotu žalované poskytnout informace nepovažovaly za "chování" ve smyslu § 146 odst. 2 občanského soudního řádu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo.
Důvod pro kasační zásah do napadených rozhodnutí Ústavní soud v dané věci neshledal. Ústavní soud nemá za to, že by se soudy svými rozhodnutími o náhradě nákladů řízení dopustily libovůle nebo že by závěry soudů odporovaly principu spravedlnosti. Spor je v podstatě o výklad § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu a jeho aplikaci na danou věc. Je zřejmé, že zatímco stěžovatelka považuje za dostačující ochotu žalované plnit (příslib), soudy posuzovaly výsledek chování žalované (příslib) ve vztahu k požadavkům obsaženým v žalobním petitu (zda bylo splněno, co bylo požadováno). Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy svou interpretací § 146 odst. 2 občanského soudního řádu a jeho neaplikací na daný případ nevybočily z mezí ústavnosti a dostatečně vysvětlily, že k požadovanému plnění před zpětvzetím návrhu nedošlo (tedy není ani jisté, zda k tomuto plnění dojde, tj. zda se stěžovatelka nebude nucena domáhat plnění opětovně).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu