Constitutional Court dismisses appeal claiming administrative officials' bias violated right to court protection.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a councilor against a Supreme Administrative Court ruling. The applicant alleged bias by municipal officials who had previously issued a traffic violation fine against him, arguing this violated his right to court protection. The court found no evidence of such a relationship that would prevent impartial decision-making, noting that the applicant's role as a council member did not create an automatic conflict of interest.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint when no violation of fundamental rights is found, specifically rejecting generalized claims of bias against administrative officials merely because they are members of the same collective body as the complainant.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. T. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem, se sídlem v Jindřichově Hradci, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2007, č. j. 2 As 29/2007-74, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihočeského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku, neboť se jím cítí zkrácen v právu na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Litiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozhodnutím zamítl Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 2007, č. j. 10 Ca 40/2007-33, jímž tento soud nevyhověl správní žalobě brojící proti rozhodnutí vedlejšího účastníka - Krajského úřadu pro Jihočeský kraj, odboru dopravy a silničního hospodářství - ze dne 15. 2. 2007, č. j. KUJCK 2507/2007/ODSH/Ol, vydaném v rámci přestupkového řízení. Krajský úřad jím k odvolání stěžovatele změnil prvoinstanční správní rozhodnutí (Městského úřadu Jindřichův Hradec) tak, že stěžovatel naplnil skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích uvedeného v § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2006, když porušil § 4 písm. b) a c) a § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť v době nejméně od 10:00 hod. dne 25. 3. 2006 do 9:20 hod. dne 27. 3. 2006 stál s vozem Opel Omega 1C5 8790 na křižovatce ulic Bezručova a Růžová v Jindřichově Hradci v místě, kde to bylo zároveň zakázáno vodorovnou dopravní značkou č. V 12c "Zákaz zastavení"; ve zbytku krajský úřad původní rozhodnutí potvrdil.
Nejvyšší správní soud především nepřisvědčil stěžovateli, že svým jednáním zdůvodňovaným změnou dopravní situace, spočívající v rekonstrukci ulice Růžová, nenaplnil skutkovou podstatu příslušného přestupku. Podle Nejvyššího správního soudu není s ohledem na provedené důkazy sporu o tom, že stěžovatel ponechal v uvedených dnech svůj osobní automobil na místě označeném vodorovnou dopravní značkou č. V 12c "Zákaz zastavení" na křižovatce ulic Růžová a Bezručova. Není také pochyb, že tímto jednáním porušil § 4 písm. b) a c) zákona č. 361/2000 Sb. ("Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se pravidly ... upravenými tímto zákonem, ... dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace ") a § 27 odst. 1 písm. d) téhož zákona ("Řidič nesmí zastavit a stát na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5 m před hranicí křižovatky a 5 m za ní; tento zákaz neplatí v obci na křižovatce tvaru "T" na protější straně vyúsťující pozemní komunikace"). Nejvyšší správní soud v obecné rovině souhlasí se stěžovatelovým názorem, že stavební práce na vozovce mají vliv na dopravní situaci a nelze vyloučit stav, kdy se v jejich důsledku stane některá dopravní značka neúčinnou - ač je na vozovce nadále formálně umístěna a měla by být respektována, fakticky ji dodržovat nelze. V posuzovaném případě však rekonstrukce ulice Růžová neměla na charakter místa, kde bylo vozidlo ponecháno, jakož i na vodorovné značení, žádný vliv. Staveniště se totiž nacházelo několik desítek metrů od místa, kde stěžovatel svůj vůz zastavil a nechal stát. Stěžovatel tedy byl povinen respektovat jak vodorovné dopravní značení, tak i zákaz státní na křižovatce. Závěr správního orgánu i krajského soudu, že se stěžovatel popsaným jednáním dopustil přestupku, shledal Nejvyšší správní soud být v souladu se zákonem.
S námitkou stěžovatele, že se krajský soud dostatečně nezabýval vytýkanou podjatostí pracovníků správních orgánů, naopak Nejvyšší správní soud souhlasí. Stěžovatel ve své správní žalobě namítal, že je zastupitelem městského i krajského zastupitelstva, proto měl v jeho věci rozhodovat správní orgán mimo obvod Jihočeského kraje; ze své pozice totiž rozhoduje o výši finančních prostředků, které budou úředníkům vypláceny. O námitce také rozhodl ředitel krajského úřadu pouze dopisem, nikoliv usnesením. Krajský soud se však zabýval toliko postupem ředitele (který shledal zákonným, neboť vedle dopisu vydal i usnesení, které bylo stěžovateli řádně doručeno), a to, zda rozhodovaly podjaté úřední osoby, pominul. Opomenutím sice způsobil vadu řízení, ovšem ta neměla žádný vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť výrok by byl stejný, i kdyby k vadě nedošlo. Proto Nejvyšší správní soud rozsudek zrušit nemohl. Věcně se pak s námitkou podjatosti sám vypořádal, přičemž navázal na argumentaci, kterou v tomto ohledu zastával již předtím správní orgán.
Stěžovatel s tím nesouhlasí. Je přesvědčen, že pracovníci Městského úřadu v Jindřichově Hradci měli být z rozhodování o jeho věci vyloučeni. Správní řád dle jeho názoru nevyžaduje jistotu o poměru úředníka k účastníku řízení, ale stačí pouze důvodný předpoklad, že existují pochybnosti o nepodjatosti. Vztah úředníka a zastupitele je vztahem spolupráce a kontroly úředníka ze strany voleného zastupitele. Zastupitel v rámci své pravomoci rozhoduje o otázkách, které se postavení úředníka přímo dotýkají, jako příklad jmenuje kolektivní smlouvu. Zmiňuje taktéž možnost zneužití vztahu v rámci politického boje. Dle názoru stěžovatele lze tedy obecně konstatovat, že úředníci mají k zastupitelům takový vztah, z něhož lze důvodně dovozovat takový jejich zájem na výsledku řízení, který zakládá pochybnosti o jejich nepodjatosti.
Ústavní soud se zabýval návrhem v rozsahu stěžovatelem vymezeném a z důvodů níže uvedených dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom nepovažoval za potřebné činit ve věci další procesní úkony, protože vzhledem k charakteru ústavní stížnosti a vznesených námitek bylo možno rozhodnout jen na podkladě listin postoupených stěžovatelem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť o obvinění jeho osoby ze spáchání přestupku rozhodovali ve správním řízení úředníci, u nichž lze pochybovat o jejich nepodjatosti.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. I když toto ustanovení výslovně nevyžaduje, aby i "jiný orgán" vykazoval atributy nezávislosti a nestrannosti tak jako soud, z jeho účelu, jímž je vymezení základních principů spravedlivého řízení, vyplývá nutnost širší interpretace. Pokud jde o správní orgány, pro jejich rozhodovací činnost se sice logicky nepředpokládá nezávislost, nestrannost již ale ano. Nestranností je totiž třeba rozumět objektivní, předem nezaujatý přístup pověřených osob k posuzování, řešení a zejména rozhodování právních věcí, a ten je nutno vyžadovat v případě všech státních orgánů. Jiný výklad by ve svém důsledku založil procesní nerovnost, a otřásl by tak důvěrou v právní stát, jehož posláním je mimo jiné i zajistit neutrální a objektivní rozhodování jeho orgány. Námitka podjatosti úředníka rozhodujícího v přestupkovém řízení, byť nejde o instituci soudního typu, tedy může mít ústavněprávní rozměr.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). To samozřejmě platí i pro úsek správního soudnictví institucionálně završený Nejvyšším správním soudem. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavou. Z toho Ústavní soud vycházel i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Po provedení přezkumu shledává napadený rozsudek ústavně konformním. V hodnocení podjatosti se zcela ztotožňuje se závěry vyslovenými Nejvyšším správním soudem, na které lze zcela odkázat. Také podle Ústavního soudu úředníci Městského úřadu v Jindřichově Hradci nebyli vůči stěžovateli v daném případě v takovém poměru, pro který by bylo možno pochybovat o jejich nepodjatosti. Stěžovatel není ani jako zastupitel (lhostejno, zda jde o členství v zastupitelství obce či kraje) vůči úředním osobám v poměru nadřízenosti ani podřízenosti a do rozhodování o přestupcích vykonávaného v rámci přenesené působnosti nemůže nijak zasahovat. Pokud jde o stěžovatelem zmiňované vztahy kontrolní či pracovněprávní, je vazba minimalizována skutečností, že stěžovatel je coby zastupitel členem kolektivního orgánu a jeho individuální podíl na těchto vztazích je malý.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. II ÚS 105/01 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 23, č. 98) vyložil, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat; u soudce jako reprezentanta veřejné moci je zároveň třeba přepokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. Přiměřeně - nyní posuzuje podjatost úředníků správního orgánu, nikoliv soudců - lze tyto závěry vztáhnout i na případ stěžovatele. Z jeho argumentace nelze dovodit žádný vztah vůči úředníkům městského úřadu natolik evidentní, intenzivní a takové povahy, že by jim bránil řádně rozhodnout.
Zobecnění stěžovatele, že vztah úředník samosprávného celku a jeho zastupitel vždy zakládá pochybnosti o nepodjatosti Ústavní soud odmítá, obdobně jako již opakovaně vyslovil nesouhlas, že by zaměstnanec obce, který v řízení spadajícím do přenesené působnosti rozhoduje o návrhu obce, byl z rozhodování "automaticky" vyloučen (nepublikovaná usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2007,
sp. zn. II. ÚS 1862/07
, či ze dne 13. 9. 2007,
sp. zn. III. ÚS 666/06
).
Protože Ústavní soud porušení základních práv neshledal, podaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu