Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of legal remedies principle.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings. The applicant argued violations of fundamental rights, but the Court found the complaint inadmissible because the applicant had not exhausted all available legal remedies. Specifically, the applicant filed a special appeal whose admissibility depends on whether the appealed decision has fundamental legal significance, a remedy that could be rejected at the discretion of the reviewing court. The Court ruled that since the applicant was not forced to file the constitutional complaint until after the decision on the special appeal, the principle of subsidiarity required waiting for that process to conclude.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible unless the applicant has exhausted all procedural means provided by law for the protection of their rights, unless specific statutory exceptions apply.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem v Praze 2, Záhřebská 577/33, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2007 č. j. 3 Cmo 156/2007-88 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007 č. j. 19 Cm 149/2004-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 21. 12. 2007 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dle čl. 17 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž není přípustný.
Jak z ústavní stížnosti patrno, stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2007 č. j. 3 Cmo 156/2007-88 - souběžně s ústavní stížností - podal dovolání, jehož přípustnost závisí na skutečnosti, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu].
Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000
sp. zn. III. ÚS 117/2000
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou je pouze to, aby jej účastník řízení uplatnil řádně (např. včas), a tedy aby nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost závisí na tom, zda dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, což představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2008
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu