Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 3216/07 ECLI:CZ:US:2008:3.US.3216.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal for family name change due to lack of constitutional violation.

Numero d'incarto III.ÚS 3216/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a father against lower court rulings regarding his minor daughters' surname change. The father argued that the courts failed to properly evaluate evidence and address potential bias, but the court found no constitutional violation. The court ruled that the lower courts correctly applied civil and family law principles and that the complaint was clearly unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may intervene only upon finding a violation of constitutionally guaranteed rights, not for re-evaluating evidence or interpreting sub-constitutional laws.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint family name change minor children evidence evaluation judicial bias constitutional review civil procedure

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
§ 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
Pl. ÚS-st. 1/96, Sb.n.u.ÚS, sv. 9, str. 471
1 zákona o Ústavním soudu má být nejenom právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, ale také garance vyššího stupně objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení (stanovisko Pl. ÚS-st. 1/96, Sb.n.u.ÚS, sv. 9, str. 471).

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou v Olomouci, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 23. 8. 2007 č. j. 15 Co 465/2007-217 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 5. 2006 č. j. P 176/2004-187, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel požaduje zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, a to pro stěžovatelem tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Okresní soud v Pelhřimově jako soud prvního stupně v záhlaví citovaným rozsudkem udělil souhlas k podání žádosti o změnu příjmení matce nezletilých dcer stěžovatele. Tento rozsudek potvrdil též Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře v záhlaví citovaným rozsudkem.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje skutkové i právní závěry rozhodnutí obecných soudů, kritizuje nedostatky odůvodnění výše citovaného rozsudku odvolacího soudu, namítá nedostatky dokazování a nevypořádání se s námitkou podjatosti soudkyně Okresního soudu v Pelhřimově, která ve věci vydala rozsudek.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřízen. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace předpisů podústavního práva, jak se domnívá stěžovatel, jehož argumentace zůstává v podústavní rovině, v níž tvrdošíjně nabízí vlastní názor na hodnocení důkazů a interpretaci příslušných předpisů občanského a rodinného práva.

Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. K takovému zásahu do ústavně zaručených základních práv by mohlo dojít v případě, že by hodnocení provedených důkazů odporovalo pravidlu uvedenému v ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tedy že by obecný soud nehodnotil všechny, pro posouzení a rozhodnutí ve věci, relevantní důkazy, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech. Pravomoc Ústavního soudu by byla dána také tam, kde by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s jeho skutkovými zjištěními. Takové porušení však Ústavní soud v předmětné věci neshledal.

Rozhodnutí soudů obou stupňů byla řádně odůvodněna na základě dostatečně provedeného dokazování a právního zhodnocení věci. Důvody rozhodnutí odvolacího soudu nesvědčí tvrzení stěžovatele, že by odvolací soud nedostatečně zjistil a posoudil skutkový stav, případně že jeho skutková zjištění neodpovídala provedeným důkazům. Stěžovatelem zpochybněný výklad právních přepisů obecnými soudy, včetně posouzení námitky podjatosti, rozhodně není případem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Není proto v kompetenci Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů znovu přezkoumávat na základě skutkových a právních teorií, které v ústavní stížnosti snáší stěžovatel.

Ústavní soud tedy nezjistil žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že v projednávané věci došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud považuje za nutné jako obiter dictum připomenout, že smyslem a účelem povinného zastoupení podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má být nejenom právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, ale také garance vyššího stupně objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení (stanovisko Pl. ÚS-st. 1/96, Sb.n.u.ÚS, sv. 9, str. 471). Podoba projednávané ústavní stížnosti je však takto formulovaným účelům povinného zastoupení poněkud vzdálena.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu