Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2791/07 ECLI:CZ:US:2008:4.US.2791.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding labor law interpretation.

Numero d'incarto IV.ÚS 2791/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by an employee against lower court rulings on wage arrears. The applicant argued that the courts' interpretation of the wage law violated his fundamental rights to fair remuneration and employment. The court found the lower courts' interpretation logical and properly reasoned, rejecting the applicant's claim as clearly unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu § 43 odst. 2 písm. a); Ústava ČR čl. 83, 87 odst. 1 písm. d); Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud obecné soudy vykládají právní předpisy logicky a řádně odůvodněně bez porušení ústavně zaručených základních lidských práv.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal labor law interpretation fundamental rights violation wage arrears dispute clearly unfounded claim

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Listina základních práv a svobod čl. 26, čl. 28
Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech čl. 7
Zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě § 8
Ústava České republiky čl. 81, čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d)

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v Šenově, Těšínská 1495, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 4. 2005, č. j. 24 C 169/2004-16, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2007, č. j. 16 Co 195/2007-79 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2007, č. j. 21 Cdo 2213/2006-71, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s odkazem na porušení čl. 26 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt"). Výslovně pak uvádí, že bylo porušeno jeho ústavou zaručené základní právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky a že bylo zasaženo do jeho práva na zaměstnání.

Okresní soud v Karviné (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 15.4.2005, č.j. 24 C 169/2004-16 zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal po vedlejším účastníkovi OKD, a.s., se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí 6/2020 (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení náhrady škody ve výši doplatku do průměrného výdělku v částce 104.903,- Kč s příslušenstvím a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "soud druhého stupně") rozsudkem ze dne 26.1.2006, č. j. 16 Co 258/2005-34 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vedlejšího účastníka zavázal zaplatit stěžovateli částku 104.903,- Kč s příslušenstvím, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit České republice na soudním poplatku částku 8.400,- Kč a dále vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit České republice 100% nákladů řízení před soudy obou stupňů. K dovolání podanému vedlejším účastníkem Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10.7.2007, č. j. 21 Cdo 2213/2006-71 rozsudek soudu druhého stupně zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soud druhého stupně rozsudkem ze dne 30.8.2007, č. j. 16 Co 195/2007-79 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech dovolacího řízení částku 5.000,- Kč.

Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech tří instancí, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť tyto skutečnosti jsou stěžovateli známy.

Stěžovatel s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí obecným soudům vytýká vadnou interpretaci ustanovení § 8 zákona 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do 30.4.2004 (dále jen "zákon o mzdě"), který byl, zcela správně, a to stěžovatel také nezpochybňuje, na daný skutkový stav aplikován. Obecnými soudy provedená a stěžovatelem zpochybňovaná interpretace uvedeného ustanovení § 8 zákona o mzdě vedla k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejšího účastníka ve sporu, následkem čehož byla žaloba stěžovatele o zaplacení shora uvedené částky 104.903,- Kč s příslušenstvím zamítnuta. Stěžovatel ve svém podání uvedl, že soudy provedený výklad by byl v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Dále pak uvedl, že ústavní stížností napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jeho shora uvedená základní práva zaručená ustanoveními čl. 26 a čl. 28 Listiny a čl. 7 Paktu.

Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky již uplatněné v řízení před obecnými soudy a polemizuje se závěry obecných soudů pokud jde o interpretaci ustanovení § 8 zákona o mzdě. Podstata zamítavého stanoviska má podle stěžovatele tkvět ve velmi úzkém výkladu ustanovení § 8 odst. 2 zákona o mzdě obecnými soudy, aniž se tyto zabývají duchem zákona obecně.

Pokud jde o interpretaci ustanovení § 8 zákona o mzdě provedenou obecnými soudy a uváděnou v odůvodněních ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že neshledal, že by obecné soudy tuto normu vykládaly svévolně bez rozumného odůvodnění. Ústavní soud je toho názoru, že interpretace uvedená obecnými soudy v napadených rozhodnutích je zcela správná, logická a řádně odůvodněná a z tohoto pohledu nelze tedy obecným soudům nic vytknout. Naopak výklad předestíraný stěžovatelem jeví se Ústavnímu soudu; jako účelový a nesprávný. Za uvedených okolností Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených základních lidských práv stěžovatele neshledává.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu