Constitutional Court dismisses appeal as clearly unfounded, rejecting new evidence claim under Art. 36 Listina.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by L. K. against lower court decisions denying a motion to reopen criminal proceedings. The applicant argued that new witness testimonies and facts discovered after the original trial violated his rights under Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court ruled that it lacks jurisdiction to re-evaluate evidence and found the lower courts' reasoning adequate, deeming the appeal clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 278 odst. 1 tr. řádu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court cannot review evidence assessment in criminal appeals; complaints are inadmissible if they do not objectively threaten constitutionally guaranteed rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Masná 8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2007 č. j. 3 To 151/2007-60, a usnesení Krajského soudu Ostravě ze dne 8. 10. 2007 č. j. 30 Nt 1208/2007-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů ve věci návrhu na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že požádal o povolení obnovy zejména z důvodu zajištění svědeckých výpovědí, které nemohly být dříve využity, neboť v původním řízení svědci "z obavy o své zdraví" nevypovídali. Krajským soudem pak nově vyslechnutí svědci podle jeho názoru uvedli "zcela zásadní nové skutečnosti, které svědčí v (jeho) prospěch"; skutečnost, že se nenacházel na místě činu, potvrdil zejména jeho otec, "nepřímo" i jeho tehdejší družka - svědkyně M. K., a v jeho prospěch vypovídala i svědkyně G. P. Od výslechu dalších svědků soud upustil z důvodu údajně ztíženého "vypátrání jejich pobytu" a rovněž bez náležitého odůvodnění odmítl provést konfrontaci se spoluodsouzenými S., K. a R. Stížnostní soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí "pouze převzal citace z usnesení krajského soudu" a jeho stížností se náležitě nezabýval. Stěžovatel míní, že pakliže obecné soudy odpovídajícím způsobem nezdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem předkládané důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ustanovení § 278 tr. řádu, nepostupovaly v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. řádu a dopustily se tím porušení jeho ústavně zaručených práv.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením krajského soudu byla podle § 283 písm. d) tr. řádu zamítnuta stěžovatelova žádost o povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 33 T 23/97; ačkoli soud vyslechl stěžovatelem navržené svědky, uzavřel, zhodnotiv jejich věrohodnost (co se týče stěžovatelova otce), jakož i věcnou nezpůsobilost vnést do věci relevantní (nový) skutkový poznatek, že odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu stěžovatele nemohou. Soud prvního stupně poukázal též na to, že obhajobu, kterou uplatnil v řízení o povolení obnovy, stěžovatel neuplatnil nikdy dříve v průběhu trestního řízení, a i proto ji považoval za účelovou. Taktéž napadeným usnesením vrchního soudu byla stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, zda "důkazy soudu dříve neznámé, ... by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině".
Podle § 278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
K posouzení této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které obecný soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení, však není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu nepřísluší.
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, Ústavní soud formuloval již v nálezu
sp. zn. III. ÚS 84/94
(publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
K tomu v dané věci nedošlo.
Uplatněné právní názory, jakož i předcházející závěry skutkové, obecné soudy adekvátně (úplně a srozumitelně) odůvodnily, a zakotvily v procesu, který - ohledně regulérnosti - nebyl stěžovatelem zpochybněn. Co do hodnocení otázky, zda stěžovatelem navržené důkazy jsou způsobilé ovlivnit (ve výše uvedeném smyslu) výsledek řízení, pak nelze závěry obecných soudů identifikovat ani s excesem ani svévolí zcela zjevně; tím pak není ani opory pro úsudek, že k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod mohlo dojít nerespektováním zásad spravedlivého procesu.
Vzhledem k tomu stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že tak je tomu v posuzované věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu