Constitutional Court dismisses appeal claiming customs classification violated property rights and fair trial guarantees.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Tymbark-Maspec Czech against lower court rulings on customs duties. The company argued that the customs office's classification of goods violated its property rights and fair trial rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court held that applying existing law to classify goods is not arbitrary and that the lower courts did not err in their interpretation.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismissed the complaint because the application of existing law to classify goods is not arbitrary, and the lower courts did not violate constitutional rights by not referring preliminary questions to the European Court of Justice when the facts predated the country's EU accession.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2008 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti TYMBARK - MASPEX CZECH, s. r. o., se sídlem Chodovská 228/3, Praha 4 - Michle, zastoupené JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Jeremiášova 18, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007 č. j. 7 Afs 38/2005-99, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007 č. j. 7 Afs 197/2006-80, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004 č. j. 10 Ca 51/2003-34 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006 č. j. 7 Ca 79/2004-30 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 11 odst. 5, 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") napadla shora označené rozsudky obecných soudů.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Poté, co obsáhle rekapitulovala průběh řízení před správními úřady a správními soudy, uvedla stěžovatelka, že povinnost zaplatit clo jí byla uložena v rozporu se zákonem, což představuje porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny. Celní úřad Praha 3 totiž zařadil zboží, jež stěžovatelka dovezla, do položky 17019100 celního sazebníku, ačkoliv stěžovatelka deklarovala, že zboží spadá do položky jiné. V důsledku toho byly stěžovatelce platebními výměry č. 481/2002, č. 482/2002 a č. 483/2002 ze dne 4. 7. 2002 doměřeny celní dluhy v celkové výši 903.439,- Kč. Odvolání proti platebním výměrům byla zamítnuta vedlejším účastníkem řízení.
Žaloby proti těmto rozhodnutím a kasační stížnosti proti zamítavým rozsudkům účastníci řízení zamítli. Stěžovatelka však tento postup považuje za nesprávný. Zboží je podle ní s ohledem na jeho složení třeba zařadit do jiné položky celního sazebníku. Toto své tvrzení dokládá stěžovatelka rozborem složení dovezeného zboží.
Tím, že toto pochybení soudy neodstranily, došlo též k porušení základních práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny. Ustanovení čl. 36 odst. 1 bylo porušeno rovněž tím, že se Nejvyšší správní soud neobrátil na Evropský soudní dvůr s předběžnou otázkou podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství, ačkoliv to stěžovatelka navrhovala. Dle názoru stěžovatelky bylo porušeno i právo zaručené ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť stěžovatelka neměla možnost podložit svá tvrzení posudkem instituce, která je oprávněna podávat autoritativní výklad jednotlivých ustanovení kombinované nomenklatury. Takovou institucí je mimo Evropského soudního dvora i Výbor pro harmonizovaný systém, zřízený dle čl. 6 Mezinárodní úmluvy o harmonizovaném systému popisu a číselného označování zboží.
II. Po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti a podmínek její přípustnosti Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdí, že její práva garantovaná čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny byla porušena tím, že clo bylo vyměřeno v rozporu se zákonem. Stěžovatelka přitom pouze polemizuje s výkladem jednoduchého práva, jak byl proveden správními úřady a poté obecnými soudy.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů (zde konkrétně soudů rozhodujících ve správním soudnictví) je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999,
sp. zn. III. ÚS 224/98
, in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud však v daném případě takové porušení neshledal. Napadená rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna a příslušná ustanovení jednoduchého práva byla obecnými soudy i správními úřady vyložena standardně a ústavně konformně. Zařazení zboží do příslušné položky celního sazebníku tedy v žádném případě nebylo projevem svévole. Ustanovení čl. 4 odst. 1 ani čl. 11 odst. 5 Listiny proto nebyla porušena.
Pokud stěžovatelka dovozuje, že postupem obecných soudů, které přisvědčily argumentaci správních úřadů, byla porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny, lze argumentovat stejně. Stěžovatelka nemá žádné ústavně zaručené subjektivní právo, aby bylo jednoduché právo vykládáno v její prospěch. Pokud tedy Ústavní soud shledal, že obecné soudy při výkladu jednoduchého práva nevybočily z mantinelů stanovených ústavním pořádkem, zejména pak hlavou pátou Listiny, nelze v jejich postupu spatřovat porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ani námitka stěžovatelky, týkající se nepoložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru, není opodstatněná. To, zda musí být předběžná otázka položena, je věcí evropského práva a nikoliv otázkou ústavnosti. Porušením práva na spravedlivý proces by mohl být např. fakt, že by se soud s návrhem na položení předběžné otázky nijak nevypořádal. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 74/06
, www.nalus.cz). Nejvyšší správní soud však své rozhodnutí nepoložit předběžnou otázku přesvědčivě odůvodnil a odkázal na rozsudek Evropského soudního dvora Ynos (C-302/04, I-371), v němž Evropský soudní dvůr konstatoval, že nemá pravomoc k výkladu sekundárního práva Společenství v případě, ve kterém skutkové okolnosti předcházely vstupu členského státu do Evropské unie. Tyto podmínky byly v daném případě naplněny.
Fakt, že se soudy neobrátily na Výbor pro harmonizovaný systém, zřízený dle čl. 6 Mezinárodní úmluvy o harmonizovaném systému popisu a číselného označování zboží, nelze považovat za porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, jak tvrdí stěžovatelka. Stěžovatelka takový postup v řízení před obecnými soudy nenavrhovala, a pokud tyto dospěly k závěru, že takový postup není nutný, nejde o porušení principu rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud dodává, že zařazování zboží do jednotlivých položek je aplikací práva. Jelikož stále platí římská zásada iura novit curia, není nutné, aby se soud v řízení (s výjimkou stanovených případů, mezi něž patří položení předběžné otázky) dotazoval mezinárodního orgánu na správnost svého postupu.
Napadenými rozhodnutími tedy nedošlo ani k porušení stěžovatelčina práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny. Totéž platí i o namítaném porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. března 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu