Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 3228/07 ECLI:CZ:US:2008:3.US.3228.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed appeal as clearly unfounded, rejecting review of trial court's evidence assessment.

Numero d'incarto III.ÚS 3228/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint, ruling it was clearly unfounded under § 43(2)(a) of the Constitutional Court Act. The applicant argued that new witness testimony should have triggered a retrial, but the lower courts properly assessed the evidence's relevance. The Court held that reviewing factual assessments violates the separation of powers and exceeds its jurisdiction.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded if it prima facie cannot be shown to touch upon constitutionally guaranteed rights or freedoms.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint clearly unfounded evidence assessment separation of powers retrial procedure fair trial rights Constitutional Court Act

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 83 Ústavy České republiky
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
§ 278 odst. 1 tr. řádu
Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, tj.
§ 283 písm. d) tr. řádu
1 ve spojení s § 283 písm. d) tr. řádu zamítnuta stěžovatelova žádost o povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.
§ 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu
Taktéž napadeným usnesením krajského soudu byla stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti I. Č., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 50 To 474/2007, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 10 Nt 258/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že požádal o povolení obnovy z důvodu zjištění totožnosti v předcházejícím řízení neidentifikovaných svědků; ti pak podle jeho názoru potvrdili skutkovou verzi, již dříve předložil. Připomenul, že byl odsouzen toliko na základě jediné výpovědi svědka P., který měl u něj spatřit mobilní telefon poškozeného, což pokládá nadále za vyloučené. K porušení jeho práva na spravedlivý proces tedy došlo tím, že soudy za této situace nově vyslechnutým svědkům neuvěřily, a návrhu na povolení obnovy nevyhověly.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením okresního soudu byla podle § 278 odst. 1 ve spojení s § 283 písm. d) tr. řádu zamítnuta stěžovatelova žádost o povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 17/2003; ačkoli soud vyslechl stěžovatelem navržené svědky, uzavřel, zhodnotiv jejich věrohodnost a i věcnou nezpůsobilost vnést do věci relevantní skutkový poznatek, že nemohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu stěžovatele. Taktéž napadeným usnesením krajského soudu byla stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, zda "důkazy soudu dříve neznámé, ... by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině".

Podle § 278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.

K posouzení této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které obecný soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení, není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu nepřísluší.

Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, Ústavní soud formuloval již v nálezu

sp. zn. III. ÚS 84/94

(publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takovému případu však v dané věci nedošlo.

Uplatněné právní názory, jakož i předcházející závěry skutkové, obecné soudy adekvátně (úplně a srozumitelně) odůvodnily, a zakotvily v procesu, který - ohledně regulérnosti - nebyl stěžovatelem zpochybněn. Co do hodnocení otázky, zda stěžovatelem navržené důkazy jsou způsobilé ovlivnit (ve výše uvedeném smyslu) výsledek řízení, pak nelze závěry obecných soudů identifikovat ani s excesem ani svévolí zcela zjevně; tím není ani opory pro úsudek, že k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod mohlo dojít nerespektováním zásad spravedlivého procesu.

Vzhledem k tomu pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že tak je tomu v posuzované věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2008

Jiří Mucha

předseda senátu