Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2066/07 ECLI:CZ:US:2008:3.US.2066.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as claim for damages was time-barred despite procedural errors preventing timely notice.

Numero d'incarto III.ÚS 2066/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a company against a lower court's dismissal of its appeal for damages. The company argued it was unfairly excluded from criminal proceedings due to lack of notice and the wrongful appointment of a former administrator as its legal representative. Although the court acknowledged the lower courts made significant errors in notifying the company and identifying the proper representative, it ruled that the statutory deadline for claiming damages had already expired.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 3 tr. řádu; § 196 tr. řádu; While procedural errors preventing a victim's participation may violate constitutional rights, the expiration of the statutory time limit for claiming damages cannot be remedied by the Constitutional Court, rendering the claim inadmissible.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint time bar limitation criminal procedure victim's rights damages claim procedural error statutory deadline

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 3 tr. řádu
Stěžovatelka však takový návrh učinila až v odvolání, v rozporu s ustanovením § 43 odst. 3 tr. řádu.
§ 196 tr. řádu
§ 198 odst. 2 tr. řádu
řádu lhůtou procesní, kterou trestní řád neumožňuje navrátit, a to ani v situaci, kdy soud prvního stupně nesplní povinnost v ustanovení § 198 odst. 2 tr. řádu a nevyrozumí poškozeného řádně a včas o konání (počátku) hlavního líčení (srov.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti Výběrová investiční akciová společnost, akciová společnost v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Evropská 178, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, U Výstaviště 9/229, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 6 To 280/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 7 T 68/2006, byl Ing. V. K. (dále "obžalovaný") uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, a trestu zákazu činnosti správce konkurzní podstaty na dobu 4 let; dále mu bylo uloženo během zkušební doby nahradit způsobenou škodu. Odsouzené jednání spočívalo (zkráceně) v tom, že obžalovaný na základě mandátní smlouvy od společnosti Výběrová investiční a. s., zastoupené správcem konkurzní podstaty JUDr. Karlem Souškem, se zavázal vyplatit podíly Družstevního a podnikatelského podílového fondu a Výběrového fondu jejich podílníkům (dále též "podílových fondů"), a pro tento účel mu na vlastní účet byly převedeny finanční prostředky těchto fondů ve výši 491 233 Kč, resp. 175 618 Kč; tyto peněžní prostředky v částce 667 000 Kč však obžalovaný z účtu vybral a ke škodě podílových fondů využil pro svoji potřebu.

Ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu bylo podle § 253 odst. 1 tr. řádu zamítnuto odvolání stěžovatelky jako podané osobou neoprávněnou. Rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že v průběhu trestního řízení byl opakovaně vyslechnut jako svědek JUDr. Karel Soušek, správce konkurzní podstaty stěžovatelky, a jelikož se zúčastnil také hlavního líčení, nic mu nebránilo, aby navrhl uložení povinnosti obžalovanému nahradit poškozené škodu. Stěžovatelka však takový návrh učinila až v odvolání, v rozporu s ustanovením § 43 odst. 3 tr. řádu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že její ústavně zaručená práva byla porušena tím, že byla "fakticky vyloučena" z účasti na trestním řízení, neboť v rozporu s ustanovením § 196 tr. řádu jí nebyl doručen opis obžaloby v dotčené trestní věci, ačkoliv její sídlo bylo známé, a orgány činné v trestním řízení i s jednotlivými podílníky podílových fondů nakládaly jako s poškozenými. Stěžovatelka, za kterou v době konání hlavního líčení (24. 1. 2007) jednala likvidátorka Ing. Zdeňka Doušková, stejně jako ostatní poškození, nebyli následně informováni ani o konání hlavního líčení; jen jako svědek byl k hlavnímu líčení předvolán pouze JUDr. Karel Soušek, který však v té době již více než čtyři roky nebyl správcem její konkurzní podstaty. O vydání rozsudku v trestní věci Ing. V. K. se dozvěděla "jen náhodou", jelikož jí nebyl doručen rovněž. Odůvodnění napadeného usnesení podle stěžovatelky "nekoresponduje s faktickým stavem", a v ústavní stížnosti dále připomněla (odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 570/99

), že mělo být respektováno, že poškozený je v trestním řízení osobou s poměrně širokými procesními právy (§ 12 odst. 6 tr. řádu), jehož postavení se neredukuje pouze na právo na náhradu škody.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy); není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat.

V nálezu

sp. zn. I. ÚS 570/99

(publ. in Sb. n. u., sv. 22, str. 227) Ústavní soud, vyjadřuje se k procesním právům poškozeného v trestním řízení, zdůraznil, že poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Ústavní soud se v citovaném nálezu ztotožnil se závěrem vyjádřeným v komentářové literatuře (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád. Komentář, I. vyd., Praha. C. H. Beck, 1995, s. 171 a 173), že ačkoli adhezní řízení, v němž se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení a splývá s ním, procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se toliko na právo na náhradu škody neredukují. Zároveň však platí (srov.

I. ÚS 249/2000

, Sb. n. u., sv. 19, str. 303), že i přes širokou paletu procesních práv poškozený může napadnout rozsudek odvoláním pouze ve výroku, který se ho přímo dotýká (tj. pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo proto, že takový výrok chybí), nikoliv v jeho dalších částech (tj. ve výroku o vině a trestu obžalovaného). Ze zákonné úpravy (§ 43 odst. 3 tr. řádu) pak rovněž vyplývá lhůta, ve které je třeba nárok uplatnit.

Ze shora vymezeného Ústavní soud vycházel i v projednávané věci.

Stěžovatelce lze přisvědčit, že obecné soudy pochybily, když považovaly JUDr. Karla Souška za osobu oprávněnou za ni jednat. Z veřejně přístupné databáze Ministerstva spravedlnosti - obchodního rejstříku (www.justice.cz) se totiž podává, že jmenovaný byl zproštěn funkce správce konkursní podstaty stěžovatelky usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2002, č.j. 96 K 73/98-115, usnesením téhož soudu ze dne 29. 4. 2002, č.j. 96 K 73/98-108, byl zrušen konkurz na majetek stěžovatelky po splnění rozvrhového usnesení, a Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006, č. j. Cm 96/2006-16, bylo posléze rozhodnuto o zrušení stěžovatelky, nařízení její likvidace a likvidátorkou byla jmenována Ing. Zdeňka Doušková (usnesení nabylo právní moci dne 1. 11. 2006). Je tedy zřejmé, že orgány činné v trestním řízení zjevně neměly jasno v tom, kdo je osobou oprávněnou k podání návrhu podle § 43 odst. 3 tr. řádu.

Neuplatnila-li stěžovatelka svůj nárok v přípravném řízení, nelze vyloučit, že by svého práva využila v hlavním líčení (konaném dne 24.1.2007), ke kterému však v důsledku pochybení obvodního soudu nebyla předvolána. Podle judikatury obecných soudů je lhůta pro uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody uvedená v ustanovení § 43 odst. 3, větě druhé, tr. řádu lhůtou procesní, kterou trestní řád neumožňuje navrátit, a to ani v situaci, kdy soud prvního stupně nesplní povinnost v ustanovení § 198 odst. 2 tr. řádu a nevyrozumí poškozeného řádně a včas o konání (počátku) hlavního líčení (srov. Rt 6/2001, Sb.NS 2001, Rozhodnutí, 2: 74). Postup obvodního soudu, jestliže stěžovatelku nevyrozuměl o konání hlavního líčení a nedoručil jí obžalobu, byl tedy "nesprávný, neboť soud zabránil projednání věci stanoveným způsobem, neprojednal věc v přítomnosti stěžovatelky a odňal jí právo vyjádřit se k prováděným důkazům" (srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 694/06

).

V tomtéž usnesení však Ústavní soud konstatoval, že "postup obecného soudu, který nelze napravit z důvodu nevratnosti lhůty k uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody, má sice negativní dopad do ústavně chráněných procesních práv strany trestního řízení, neznamená však bez dalšího akceptování stěžovatelčina návrhu vyjádřeného v petitu ústavní stížnosti. Kasací napadeného rozhodnutí by odvolací soud nemohl rozhodnout o nároku stěžovatelky proto, že chybí jedna ze zákonných podmínek uplatnění nároku, a to uplatnění nároku včas ve smyslu § 43 odst. 3 věta druhá tr. řádu. Tento nedostatek nelze zhojit, a stěžovatelkou žádané rozhodnutí Ústavního soudu by tak postrádalo právní funkci".

Uvedený závěr se uplatní i v dané věci, a tomu koresponduje i shodný závěr.

Ústavní soud tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2008

Jiří Mucha

předseda senátu