Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 201/08 ECLI:CZ:US:2008:1.US.201.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming marital property agreement violates mandatory civil law provisions.

Numero d'incarto I.ÚS 201/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a former husband against a court order to pay his ex-wife. The lower courts ruled that a 1998 settlement agreement constituted a 'leveling' of accounts rather than a division of marital property, as the disputed car was not part of the joint estate at the time. The Court found the lower courts' reasoning sufficient and the applicant's refusal to pay did not justify constitutional intervention.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as obviously unfounded when the lower courts have adequately evaluated evidence and applied mandatory civil law provisions to determine the nature of a settlement agreement between spouses.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint marital property regime settlement agreement leveling of accounts mandatory civil law joint marital estate unjust enrichment

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, čj. 28 Co 264/2005 - 149, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, čj. 28 Co 264/2005 - 149, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 4. 2004, čj. 9 C 425/2001 - 111. Tímto rozsudkem byla stěžovateli (žalovaný v řízení před obecnými soudy) uložena povinnost zaplatit žalobkyni (bývalé manželce) 508 578,-- Kč. Usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatel uvedl, že rozhodnutí obecných soudů stojí na skutečnosti, že dohoda o majetkovém vypořádání ze dne 1. 7. 1998, kterou uzavřeli jako bývalí manželé, je dohodou o narovnání ve smyslu ustanovení § 585 ObčZ. Podle stěžovatele zmíněné právní posouzení této dohody odporuje kogentním ustanovením občanského zákoníku upravujícím společné jmění manželů. Podle jeho názoru tak byly zmíněnými rozhodnutími obecných soudů porušeny čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.

Ze shora označených rozhodnutích obecných soudů bylo zjištěno, že Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 4. 2004, čj. 9 C 425/2001 - 111, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 508 578,-- Kč s příslušenstvím a náklady řízení žalobkyni a státu. Krajský soud zcela odkázal na skutkové závěry okresního soudu, ztotožnil se s jeho závěrem, že dohoda, která byla účastníky uzavřena dne 1. 7. 1998, tedy před právní mocí výroku o rozvodu jejich manželství, je dohodou o narovnání, a nikoli dohodou o vypořádání SJM. V této dohodě stěžovatel uznal svůj dluh ve výši 710 000,-- Kč vůči výlučnému vlastnictví žalobkyně ke dni podpisu dohody a účastníci dohody narovnali svá dosavadní ústní ujednání nejen o výši tohoto dluhu, ale i o podmínkách jeho zaplacení. Pokud se dohodli, že po ukončení leasingové smlouvy žalobkyně převezme automobil, který je předmětem této smlouvy, do svého vlastnictví, nejde o dohodu, která by se týkala věci spadající do SJM, neboť v době uzavření dohody, tedy před zánikem SJM, tento osobní automobil nebyl součástí jejich společného jmění. Zcela logická je i návaznost tohoto ujednání na souhlas, který v dohodě projevuje žalobkyně s tím, že částky, které mají být měsíčně spláceny stěžovatelem z titulu této leasingové smlouvy, budou pokládány za splátky na dluh stěžovatele u žalobkyně. Podle závěru odvolacího soudu je tedy dohoda účastníků řízení ze dne 1. 7. 1998, pokud se týká částky, která tvořila předmět řízení, dohodou o narovnání podle § 585 ObčZ. Odvolací soud odkázal rovněž na to, že z výpovědí obou účastníků je zřejmé, že v dohodě se nehovoří o žádných konkrétních věcech, které do SJM spadaly, a to ani v obecné rovině.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá toliko rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, i když v ústavní stížnosti podrobil kritice i usnesení Nejvyššího soudu. Konkrétně vůbec neuvedl, v čem spatřuje protiústavnost zmíněného rozsudku krajského soudu. Pouze tvrdí, že právní závěry soudů obou stupňů odporují příslušným ustanovením občanského práva o výkladu právních úkonů a že dohoda o narovnání odporuje kogentním ustanovením občanského zákoníku, týkajícím se společného jmění manželů.

Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že provedly dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Krajský soud v Praze vyšel z provedených skutkových zjištění okresního soudu, vypořádal se s námitkami stěžovatele a opřel své rozhodnutí o příslušná ustanovení občanského zákoníku. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen k plnění, ke kterému se zavázal ve zmíněné dohodě, nezakládá žádný důvod k derogačnímu zásahu Ústavního soudu. Podstatou ústavní stížnosti je jen neochota stěžovatele splnit závazek, ke kterému se vůči své bývalé manželce zavázal.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu