Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 211/08 ECLI:CZ:US:2008:4.US.211.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against final Supreme Court rejection of appeal due to exhaustion of remedies.

Numero d'incarto IV.ÚS 211/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of fraud, ruling that the appeal was inadmissible. The complainant challenged lower court verdicts but had already exhausted all legal remedies, as the Supreme Court had previously dismissed the appeal as clearly unfounded. The court held that because the final judicial decision already upheld the lower courts' rulings, the constitutional complaint violated the principle of legal certainty and the exhaustion of remedies requirement.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law for the protection of their rights, particularly when a final decision upholding lower court rulings has already been rendered.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies legal certainty principle constitutional complaint admissibility final judicial decision procedural means exhaustion

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
11 Tdo 984/2007, dle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
IV. ÚS 58/95
Constitutional complaint dismissed for targeting lower court rulings instead of the Supreme Court's final decision.
III. ÚS 598/01
Constitutional complaint dismissed because Supreme Court's rejection of appeal was the final legal remedy.
I. ÚS 242/03
Constitutional complaint dismissed for failing to challenge the final appeal decision required by law.
II. ÚS 703/02
Constitutional Court dismisses complaint for failing to challenge final Supreme Court ruling before filing.
I. ÚS 161/03
Constitutional Court dismisses appeal for failing to challenge final Supreme Court decision before filing.
I. ÚS 230/03
Constitutional Court dismisses constitutional complaint for failing to challenge the Supreme Court's final decision first.
I. ÚS 649/04
Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of oral hearing in detention release decision under Czech Criminal Procedure Code.
III. ÚS 666/04
Constitutional complaint dismissed because it targeted lower court rulings instead of the final Supreme Court decision.
II. ÚS 78/05
Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible because it targets only a lower court decision, leaving the final Supreme Court ruling untouched.
IV. ÚS 270/05
Constitutional Court dismisses appeal for violating final Supreme Court decision on legal certainty.
III. ÚS 323/05
Constitutional Court dismissed appeal for exhaustion of remedies in criminal proceedings before final appeal decision.
IV. ÚS 370/05
Constitutional complaint dismissed as inadmissible because final appeal decision was not challenged.
III. ÚS 344/06
Constitutional complaint dismissed as procedural remedy exhausted due to improper appeal grounds and missed deadline.
III. ÚS 1170/07
Constitutional complaint dismissed because petitioner failed to exhaust appeal remedies before filing the constitutional review.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele JUDr. S. Z., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 11, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 4 To 69/2006, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 39 T 4/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 4 To 69/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 39 T 4/2002, jimiž byl shledán vinným trestným činem podvodu ve smyslu § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl, společně s dalšími trestnými činy, uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu soukromého podnikání, a to provozování zemědělské výroby a v oboru obchodní činnosti v délce trvání pěti let.

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh, stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí dovoláním, které bylo usnesením ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 11 Tdo 984/2007, dle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Za účelem odstranění pochybností, plynoucích ze skutečnosti, že stěžovatel sice rozhodnutí dovolacího soudu v petitu své ústavní stížnosti neuvedl, nicméně zmínil jej v jejím odůvodnění a rovněž přiložil k ústavní stížnosti kopii tohoto usnesení, vyzval Ústavní soud stěžovatele, aby sdělil, zda trvá na znění petitu tak, jak byl tento uveden v jeho ústavní stížnosti, tzn. zda tato směřuje pouze vůči rozhodnutí krajského a vrchního soudu, či zda mínil svou ústavní stížností napadnout rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 11 Tdo 984/2007. Stěžovatel v přípise ze dne 13. 2. 2008 uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu svou ústavní stížností nenapadá, neboť výroku o odmítnutí dovolání nelze dle jeho názoru nic vytknout. Námitky stěžovatele uplatněné v dovolání směřovaly do správnosti skutkových závěrů obsažených v napadených rozhodnutích, přičemž Nejvyšší soud byl skutkovými závěry obecných soudů vázán a nepříslušelo mu je jakkoliv přehodnocovat. Předmětné námitky nebylo možno podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů.

II. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Ústavní stížnost vychází z principu subsidiarity, tzn. je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také vyplývá požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997,

sp. zn. IV. ÚS 58/95

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 2, str. 331 a dále např. usnesení ve věcech

sp. zn. III. ÚS 598/01

,

I. ÚS 242/03

,

II. ÚS 703/02

,

I. ÚS 161/03

,

I. ÚS 230/03

,

I. ÚS 649/04

,

III. ÚS 666/04

,

II. ÚS 78/05

,

IV. ÚS 270/05

,

III. ÚS 323/05

,

IV. ÚS 370/05

,

III. ÚS 344/06

,

III. ÚS 1170/07

a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Za situace, kdy Nejvyšší soud v dovolacím řízení napadené rozsudky krajského a vrchního soudu meritorně přezkoumal a dovolání jako celek odmítl jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, byť u části námitek konstatoval jejich nepodřaditelnost pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, nezbylo než aplikovat výše uvedený právní názor a s ohledem na princip právní jistoty považovat ústavní stížnost směřující toliko vůči rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně za nepřípustnou. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení:Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2008

Michaela Židlická

soudce zpravodaj