Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to witness credibility and cultural bias in criminal verdict.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a convicted individual against his criminal conviction for robbery and obstruction of official duties. The appellant argued that the lower courts displayed bias by relying on inconsistent witness testimonies and applying cultural stereotypes regarding his ethnic group. The court ruled that general courts have exclusive authority to evaluate evidence and that the lower courts' reasoning was logical and free from constitutional violations.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not review factual assessments or evidence evaluation by ordinary courts unless a violation of constitutionally guaranteed fundamental rights is proven.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti S. P., zastoupeného JUDr. Janem Kocourkem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2007, sp. zn. 6 To 448/2007, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. srpna 2007, sp. zn. 4 T 60/2007, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. prosince 2007 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků uvedených v záhlaví, z nichž rozsudkem soudu prvého stupně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1 trestného zákona, a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že v době soudem uloženého vyhoštění na určitém místě v Praze požádal D. M. a K. K. s výhrůžkami o peníze a koženou bundu D. M. a šperky K. K., a po odmítnutí uchopil D. M. za jeho bundu v úmyslu ji poškozenému strhnout, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s ostrahou, a rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání státního zástupce zrušen výrok rozsudku soudu prvého stupně o trestu a nově byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou a odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva podle čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva a svobod.
V ústavní stížnosti konkrétně poukazuje na výpovědi policistů, kteří neměli při oznámení incidentu podezření o majetkové souvislosti vytýkaného jednání, což je v přímém rozporu s právními závěry obecných soudů. Konkrétně v této souvislosti rozebírá výpověď svědkyně K., jejíž obsah reprodukuje naprosto odlišně od soudu, uvádí i výpovědi zasahujících policistů, a poukazuje na rozpory mezi výpověďmi svědka M., a ze způsobu její protokolace dovozuje předpojatost soudu. Dochází k nevěrohodnosti svědků K. a M. s tím, že jejich výpovědi jsou navzájem odchylné, a rozporné s výpověďmi zasahujících policistů a závěrem znalce.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a zásadně mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů poskytovat ochranu právům a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy. Z povahy věci přitom vyplývá, že je výlučnou pravomocí obecných soudů vést řízení, rozhodovat o připuštění nebo odmítnutí důkazů, připuštěné důkazy provádět a hodnotit, neboť bez toho by prve uvedená pravomoc obecných soudů nebyla realizovatelná. Ústavnímu soudu tedy zásadně nepřísluší zasahovat do pravomoci obecných soudů jen s ohledem na případné odchylné hodnocení ať už skutkové situace nebo podústavního práva, pokud tento postup současně nepředstavuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Nesprávná aplikace podústavního práva může mít za následek porušení základních práv a svobod jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (souhrnně
sp. zn. III. ÚS 671/02
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). Nesprávná realizace důkazního řízení může mít za následek dotčení postulátů spravedlivého procesu v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv aplikovatelného racionálního logického základu (souhrnně
sp. zn. IV. ÚS 570/03
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. N. 91. str. 377). O nic takového se v posuzovaném případě nejedná.
Obecné soudy obou stupňů se pečlivě zabývaly obhajobou stěžovatele, a tím i hodnověrností usvědčující části výpovědi svědků M. a K., s ohledem na ostatní části jejich výpovědí, a výpovědi zasahujících policistů a závěry znalce ohledně poranění stěžovatele. Soudy obou stupňů pečlivě a podrobně vysvětlily své závěry, proč považují tyto výpovědi za věrohodné i přesto, že se navzájem liší při popisu doby předcházející jejich setkání se stěžovatelem, že svědek M. zamlčel úder do oblasti nosu stěžovatele v průběhu jejich potyčky, a že tito svědci jak bezprostředně po přivolání policejní hlídky, tak i poté akcentovali především škodu na roztržené bundě svědka M. a nikoliv výhružky stěžovatele za účelem získání majetkových hodnot od svědků. Zcela shodné závěry jsou logické a nevykazují vůbec žádné známky předpojatosti proti stěžovateli ani známky pomíjení zásad spravedlivého procesu. Jejich závěry lze tudíž považovat za ústavně souladné, aniž by bylo nutné je reprodukovat. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se proto jeví jako pouhá polemika s názory, které zaujaly obecné soudy, která však sama o sobě nemůže postačovat k odůvodnění ústavní stížnosti (
sp. zn. II. ÚS 294/95
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Konečně Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele považuje za žádoucí a potřebné, aby obecné soudy při posuzování a hodnocení provedených důkazů vycházely z osobních zkušeností ohledně jednání různých osob v různých životních situacích, tedy i z těch, které získají díky své praxi. Nelze tedy považovat za předpojatost, pokud obecné soudy při výkladu rozhovoru mezi stěžovatelem a výše jmenovanými svědky použily i své zkušenosti ohledně forem a významu komunikace v národnostní skupině, k níž stěžovatel i oba svědci náleží.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu