Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2462/07 ECLI:CZ:US:2008:2.US.2462.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and lack of retrial rights in criminal case.

Numero d'incarto II.ÚS 2462/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding a criminal conviction for traffic offenses and bodily harm. The applicant argued that her defense was not refuted and that she lacked a right to a further review of the appeal decision. The court held that the right to a fair trial does not guarantee a successful outcome and that no constitutional right exists for a third level of review in criminal proceedings.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona; The right to a fair trial does not guarantee a successful outcome, and no constitutional right exists for a third level of review in criminal proceedings.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint fair trial rights criminal appeal review unfair trial claim third level of review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. J. K., zastoupené Petrem Tomsem, advokátem, se sídlem v Ostravě, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. 3 Tdo 608/2007, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2007, sp. zn. 6 To 604/2006, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. srpna 2006, sp. zn. 1 T 210/2005, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě, a 3) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a 3) Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. září 2007 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to rozsudku soudu prvého stupně, kterým byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona, a za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odloženého na zkušební dobu dvou roků, a trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let, rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu zrušen a současně jím byla uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona, jehož se měla dopustit tím, že jako řidička osobního automobilu nepřizpůsobila rychlost jízdy okolnostem v silničním provozu a zcela přehlédla a čelně zachytila podnapilého chodce S. W., pohybujícího se zleva doprava v prostoru vyznačeného přechodu pro chodce, čímž mu způsobila zranění, jimž následně podlehl. Za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců, a usnesení dovolacího soudu, který odmítl dovolání pro zjevnou neopodstatněnost. Tvrdí, že byla porušena její základní práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje řízení, a to od fáze, kdy byla věc řešena jako přestupek spáchaný poškozeným, a ona začala být trestně stíhána až po sedmi měsících zřejmě v důsledku toho, že poškozený byl příbuzným policisty, a posléze řízení u obecných soudů všech stupňů. Porušení základních práv spatřuje v tom, že nebyla vyvrácena její obhajoba, že chodec vběhl do její jízdní dráhy zprava, vtom se otočil a došlo ke střetu, kterému neměla možnost zabránit. Obecné soudy podle ní neprovedly výklad toho, jaké jsou meze práv chodce. Obecným soudům vytýká, že se dostatečně nezabývaly provedenými důkazy v souvislostech, zejména pokud se jedná o stopy na jejím vozidle, posudek znalce Ing. Š., a nelze se podle ní pouze zaměřit na vyvracení výpovědi jejího manžela. Závěry obecných soudů tedy byly podle ní vyvozeny v extremním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Právě tyto procesní prostředky slouží k ochraně práva a jejich účelem je, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesní prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.

V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku podaného odvolání zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí obecných soudů, a že mu tedy zásadně nepřísluší vstupovat do jejich ústavně vymezené pravomoci rozhodovat o právech, resp. o vině a trestu, pokud jejich rozhodnutí nepředstavují současně porušení základních práv a svobod. Ve vztahu k nesprávné aplikaci podústavního práva obecnými soudy, která má za následek porušení základních práv a svobod, vymezil Ústavní soud případy konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a případy svévolné aplikace podústavního práva (souhrnně

sp. zn. III. ÚS 671/02

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). Z takto vyložených východisek Ústavní soud neshledal opodstatněnost ústavní stížnosti.

Z rozsudku odvolacího soudu zcela jasně vyplývá, že se podrobně zabýval obhajobou stěžovatelky, podle níž podnapilý chodec vběhl do její jízdní dráhy zprava doleva a naráz se zastavil a začal běžet na druhou stranu. Za tím účelem opětovně vyslechl znalce z oboru doprava, odvětví doprava silniční, a to k otázkám viditelnosti, pohybu chodce a reakce stěžovatelky. Stejně jako soud prvého stupně pak odvolací soud vyšel především z tohoto znaleckého posudku, který zohledňoval i výpovědi stěžovatelky a svědků s ohledem na pravděpodobnost jimi popisovaného skutkového děje. Odvolací soud dospěl k závěru, že obhajoba stěžovatelky byla vyvrácena, neboť chodec se po přechodu pohyboval z pohledu stěžovatelky zleva doprava, a z toho pak vyvodil i závěr o vině stěžovatelky. Na logické konstrukci těchto závěrů nemůže nic změnit ani vyjádření znalce, že nemůže vyloučit vběhnutí chodce na silnici zprava a jeho otočení a běh zpátky s tím, že i v takovém případě by to byla právě stěžovatelka, která mohla nehodě zabránit. Z tohoto právního závěru pak vyplývá, že podnapilost chodce neměla výrazný (zásadní) vliv na vznik dopravní nehody, jak poté potvrdil i dovolací soud. S ohledem na výše uvedené principy lze postup odvolacího soudu a jeho závěry označit za ústavně souladné, neboť právo na spravedlivý proces nelze vykládat jako právo na úspěch v řízení (srov.

sp. zn. Pl. ÚS 36/93

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175 - č. 132/1994 Sb.).

K námitkám stěžovatelky týkajícím se usnesení dovolacího soudu Ústavní soud uvádí, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání - viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina, ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.

Ústavní soud se v minulosti zabýval restriktivním výkladem ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu ve spojení s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jenž u některých typových skupin rozhodnutí o dovolání zakládá jejich protiústavnost (viz

sp. zn. IV. ÚS 564/02

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 30. N. 108. str. 489,

sp. zn. I. ÚS 180/03

tamtéž Sv. 32. N. 32. str. 293, aj.). Nad rámec řešené problematiky Ústavní soud konstatoval, že u těchto typových skupin dovolání lze považovat za ústavně konformní postup podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, tzn. postup, při kterém Nejvyšší soud provede věcný přezkum napadeného rozhodnutí. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná, neboť rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry nebyl shledán. K revizi skutkových zjištění, které se stěžovatel především dovolával, tak Nejvyšší soud není za těchto okolností povolán.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu