Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding tax penalty for late payment due to lack of funds.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by M. B. against administrative and judicial decisions imposing a tax penalty for late payment of real estate transfer tax. The applicant argued that his insolvency and financial distress, allegedly caused by wrongful execution, constituted a lack of other legal protection under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court rejected this claim, ruling that the Constitution does not allow courts to re-evaluate factual findings made by lower courts or override statutory penalties based on a taxpayer's inability to pay.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court lacks jurisdiction to re-examine factual findings of lower courts or override statutory tax penalties based on a taxpayer's insolvency, as such reasons do not render the penalty unconstitutional.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Petrem Růžkem, advokátem Advokátní kanceláře v Plzni, Pražská 43, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2007 č. j. 7 Afs 156/2006-91, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2006 č. j. 58 Ca 6/2004-48, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 9. 1. 2004 č. j. 9298/140/2003 a platebnímu výměru Finančního úřadu v Plzni ze dne 19. 8. 2003 č. j. 223423/03/138962/1673, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že se mu ze strany správních a soudních orgánů, rozhodujících o úhradě penále za opožděnou úhradu daně z převodu z nemovitosti, nedostalo "jiné právní ochrany".
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že správce daně nepostupoval zákonem předvídaným způsobem a nezohlednil objektivně existující překážky znemožňující mu zaplacení daně. Prostředky uložené na účtu u Komerční banky, z nichž hodlal uhradit předmětnou daň, byly postiženy dle jeho názoru neoprávněnou exekucí. I přes splnění zákonných podmínek dle § 60 zák. č. 337/1992 Sb. pro posečkání s úhradou daně, resp. povolení splátek a dokonce i pro prominutí daně z důvodu, že neměl a nemá finanční prostředky a současně je jeho finanční situace natolik tíživá, že by zaplacení daně bylo pro něj vážnou újmou a mělo negativní dopad na možnost zajištění základních životních potřeb pro stěžovatele i osoby na něm závislé, nebyly tyto okolnosti zohledněny.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Plzni z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo dle § 63 odst. 1, 2 zákona č. 337/1992 Sb. vyměřeno penále jako důsledek prodlení s placením daně z převodu nemovitosti. Obrana stěžovatele v řízení před správními i soudními orgány spočívala v tvrzení o jeho nesolventnosti. Obecné soudy (shodně jako správní orgány) dospěly k závěru, že vzhledem k nespornému opožděnému uhrazení daně bylo stěžovateli opodstatněně vyměřeno penále z daně z převodu nemovitosti za období od 28. 2. 2000 do 5. 8. 2003 ve výši 32 272 Kč, přičemž insolventnost daňového dlužníka, ať už k ní došlo z jakýchkoliv příčin, nemá vliv na povinnost penále zaplatit, neboť žádný právní předpis neumožňuje, aby tato okolnost byla při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o předepsání penále jakkoli zohledněna. Povinnost platit penále vzniká ze zákona, správce daně o vzniku této povinnosti tedy nerozhoduje, ale svým rozhodnutím pouze sděluje poplatníkovi výši penále, období, za jaké je penále předepisováno a náhradní lhůtu, v níž má být zaplaceno.
Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky předkládané v řízení před správními orgány a soudy. Pokud se tedy stěžovatel (jen s obecným poukazem na porušení práva na spravedlivý proces) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se všemi námitkami stěžovatele podrobně zabývaly a své závěry důkladně a srozumitelným způsobem odůvodnily, tzn. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Ve věci bylo nesporným a stěžovatel nezpochybňuje, že k zaplacení daně z převodu nemovitosti došlo opožděně, stěžovatel byl tedy v prodlení a vznikla mu povinnost zaplatit penále. Stejně tak stěžovatel nezpochybnil výši dlužného penále a základu (samotné dlužné daně). Podstata argumentace stěžovatele jak v předešlých řízeních, tak u Ústavního soudu spočívá v přesvědčení, že penále není povinen platit, pokud se bez svého zavinění ocitl v tíživé finanční situaci, způsobené zejména, dle jeho názoru, neoprávněnou exekucí, týkající se jeho jiné právní věci
S ohledem na to, že zákon o správě daní a poplatků neumožňuje jakkoliv zohlednit důvody, které vedly k nesplnění daňové povinnosti daňovým poplatníkem, ať se tak stalo záměrně nebo proto, že se ne vlastní vinou dostal do obtížné finanční situace, nelze považovat závěry vyslovené v napadených rozhodnutích o povinnosti stěžovatele zaplatit penále za dobu prodlení, za neústavní. Uvedená problematika byla v odůvodnění napadených rozhodnutí velmi důkladně a srozumitelně objasněna, a Ústavní soud proto nepovažuje za účelné se k věci dále duplicitně vyjadřovat. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že námitky uplatňované stěžovatelem by mohly být posuzovány v řízení o prominutí daňového nedoplatku či žádosti o posečkání s placením daně nebo povolení splátek (rozhodnutí o těchto nenárokových opatřeních určených k zmírnění tvrdosti nebyla předmětem ústavní stížnosti), ale nejsou způsobilé zpochybnit zákonnost platebního výměru vydaného v souladu s právními předpisy, které kritérium solventnosti daňového dlužníka nestanoví.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu