Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2479/07 ECLI:CZ:US:2008:4.US.2479.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as moot because detainee was already released before the ruling. The court rejects claims of public trial violations and costs issues. The decision establishes that mootness bars constitutional review when the situation has ceased. The court applies Article 43 of the Constitutional Court Act to dismiss the appeal. The case involves a foreign national detained in a facility. The court cites the Act on the Constitutional Court and the Act on Foreigners. The court references a prior decision regarding mootness. The appeal is dismissed as the situation is no longer relevant.

Numero d'incarto IV.ÚS 2479/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a foreign national against a district court's refusal to release him from detention. The applicant argued that the court violated his right to a public trial and failed to order a hearing, while also questioning the legality of his detention. The court rejected these claims, noting that the applicant had already been released from the detention facility before the Constitutional Court received the complaint. Consequently, the court deemed the dispute purely academic and lacking immediate relevance, ruling that the situation had ceased to exist.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if the underlying situation has ceased to exist, rendering the alleged violation of fundamental rights moot and incapable of providing effective relief.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint mootness doctrine detention release public trial right foreign national status legal costs award effective remedy

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
Article 38, Section 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 96, Section 2 of the Constitution of the Czech Republic
Section 200r, Section 2 of the Civil Procedure Code
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že okresní soud v rámci řízení o propuštění cizince ze zajištění nenařídil jednání, ač ovšem k takovémuto postupu okresního soudu nebyly splněny podmínky ve smyslu ustanovení § 200r odst.
Section 124, Section 1 of the Act on the Residence of Foreigners
Okresní soud však tento návrh stěžovatele zamítl, neboť naznal, že v posuzované záležitosti jsou splněny podmínky pro trvání zajištění stěžovatele, jak jsou specifikovány v § 124 odst.
Section 43, Section 2, Letter a) of the Act on the Constitutional Court
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele v této části mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze, Pod Terebkou 12, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 7. 2007, č.j. 11 C 173/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 24. 9. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen „okresní soud“), jímž okresní soud v právní věci stěžovatele v postavení navrhovatele proti odpůrkyni České republice – Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, v řízení o propuštění cizince ze zajištění, pod výrokem I. zamítl návrh na propuštění stěžovatele ze zajištění, pod výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel se domníval, že okresní soud při vydávání napadaného usnesení zasáhl do práva stěžovatele, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti, jak je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a současně nerespektoval čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že okresní soud v rámci řízení o propuštění cizince ze zajištění nenařídil jednání, ač ovšem k takovémuto postupu okresního soudu nebyly splněny podmínky ve smyslu ustanovení § 200r odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přičemž takto naznačenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl. Stěžovatel rovněž Ústavnímu soudu předestřel své pochybnosti o účelnosti a zákonnosti zajištění jeho osoby v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová.

Z napadaného usnesení okresního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se svým podáním ze dne 29. 5. 2007 domáhal u okresního soudu vydání rozhodnutí, na jehož základě by byl propuštěn na svobodu ze zajištění v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová. Okresní soud však tento návrh stěžovatele zamítl, neboť naznal, že v posuzované záležitosti jsou splněny podmínky pro trvání zajištění stěžovatele, jak jsou specifikovány v § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V tomto směru okresní soud zdůraznil především skutečnost, že stěžovateli bylo v letech 1997 a 2005 uloženo vycestovat z území České republiky v důsledku rozhodnutí o správním vyhoštění, avšak stěžovatel tato rozhodnutí nerespektoval a setrval na území České republiky. Z takto konstatovaného okresní soud usoudil na existenci reálného nebezpečí opětovného maření či ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění ze strany stěžovatele, kdy lze mít za to, že stěžovatel se pokusí na území České republiky i nadále setrvat. Okresní soud tak v napadaném usnesení uzavřel, že stěžovatelovo závadné chování v minulosti je možno hodnotit jako chování zvláště odůvodňující obavu o budoucí realizaci případného správního rozhodnutí.

II. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí okresního soudu z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je potřeba odmítnout, a to z dále vymezených důvodů.

Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí, jímž okresní soud zamítl návrh stěžovatele na jeho propuštění ze zajištění v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová. Z přípisu Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha, OKP Střední Čechy, ze dne 11. 10. 2007, který byl k žádosti Ústavního soudu tomuto policejním orgánem zaslán, se nicméně podává, že stěžovatel byl dne 24. 9. 2007 v 9:00 hod. ze Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová propuštěn.

Za výše naznačených okolností, kdy stěžovatel byl ke dni rozhodování Ústavního soudu, resp. již v den doručení ústavní stížnosti stěžovatele Ústavnímu soudu, ze Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová propuštěn, postrádají úvahy stran případného zrušení napadaného usnesení okresního soudu, v němž bylo rozhodováno o ponechání stěžovatele v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, za daného stavu věci do značné míry smysl. Podle přesvědčení Ústavního soudu tak nastala situace, za které se spor stává čistě akademickým a kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li stěžovatelem namítán zásah do jeho ústavně zaručených práv, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v posuzované věci dáno není, resp. tento stav již odezněl. Ústavní stížnost sice plní kromě funkce subjektivní ochrany základních práv a svobod do značné míry i funkce objektivní, nicméně ani tato skutečnost nemůže znamenat, že by mohla důvodně směřovat proti neaktuálním zásahům do základních práv ve výše uvedeném smyslu. Obdobně již ostatně Ústavní soud judikoval ve svém usnesení ze dne 8. 9. 1999,

sp. zn. IV. ÚS 122/99

(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 1999,

sp. zn. IV. ÚS 122/99

, publikované pod č. 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, str. 315; dostupné také na www.judikatura.cz).

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele v této části mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Součást napadaného rozhodnutí okresního soudu tvořil taktéž výrok určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě tímto výrokem, což ostatně stěžovatel ani netvrdil, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu