Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 199/07 ECLI:CZ:US:2008:1.US.199.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding tax law application and evidence admissibility.

Numero d'incarto I.ÚS 199/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against administrative and court rulings on consumption tax. The applicant argued that lower courts incorrectly applied tax laws and improperly rejected evidence proving he was defrauded by a non-existent company. The court held that the Constitutional Court cannot review substantive legal errors or procedural details, limiting its jurisdiction to violations of fundamental rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law on the Constitutional Court § 43(2)(a); The Constitutional Court is not a court of last instance for substantive legal review and may dismiss complaints as obviously unfounded without examining the merits if no fundamental rights violation is evident.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court jurisdiction fundamental rights protection substantive legal error obviously unfounded complaint consumption tax law evidence admissibility administrative procedure

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law on the Constitutional Court § 43(2)(a)
Article 36(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 90 of the Constitution of the Czech Republic
Law No. 587/1992 on Consumption Taxes

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem se sídlem Třeboň, Březanova 84/I, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, čj. 1 Afs 2/2006 - 82, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2005, čj. 9 Ca 139/2004 - 49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ve včasné ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení došlo k opomenutí ústavní zásady ochrany práva ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR. Obecné soudy a správní orgány totiž nesprávně aplikovaly zákon o spotřebních daních. Pokud v jeho případě zjistily správní orgány, že společnost, od které odebral motorovou naftu, neexistuje, měly daňovou povinnost uložit osobám, které za tuto společnost jednaly, a nikoli stěžovateli, který se v dobré víře domníval, že motorová nafta již byla zdaněna. Obecné soudy neodůvodněně odmítly jako nadbytečné jeho důkazní návrhy, které měly prokázat, že stěžovatel si od osob, jednajících za předmětnou společnost, vyžádal všechny potřebné doklady (výpis z obchodního rejstříku, dohody o shodě a další), ale byl jimi podveden. Za této situace měl správce daně určit daň za použití pomůcek.

II. Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že Finanční úřad pro Prahu 5 vydal, dne 22. 5. 2003, pod čj. 220951/03/005513/6310, platební výměr na spotřební daň z uhlovodíkových paliv a maziv, za zdaňovací období duben 1999, na částku 421 689,-- Kč. Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 21. 10. 2003, čj. FŘ-6242/13/03, zamítlo odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru. Žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství zamítl městský soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2005, čj. 9 Ca 139/2004 - 49. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku městského soudu zamítl rozsudkem ze dne 23. 8. 2006, čj. 1 Afs 2/2006 - 82.

III. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze z hlediska ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.

Při porovnání stěžovatelovy argumentace v kasační stížnosti s tou, kterou použil v ústavní stížnosti, je zřejmé, že se jedná o argumentaci v podstatě totožnou, ať už jde o výhrady vůči aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, či posouzení nadbytečnosti stěžovatelových důkazních návrhů. Nejvyšší správní soud se vyrovnal se všemi námitkami stěžovatele zcela dostatečně a své rozhodnutí srozumitelně a ústavně konformně odůvodnil. Uvedl, z jakých důvodů se stěžovatel stal plátcem daně (str. 4, odst. 2 rozsudku) a proč správce daně postupoval při stanovení daně správně, resp. proč jiný postup správce daně nebyl možný.

V přezkoumávané věci tedy nebylo zasaženo do práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR nepřichází v úvahu, neboť jde o ustanovení kompetenční, charakterizující dělbu moci ve státě a nejedná se o konkrétní individuální právo či svobodu.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu