Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2854/07 ECLI:CZ:US:2008:2.US.2854.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of right to legal judge due to retrial in different panel.

Numero d'incarto II.ÚS 2854/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the appellant against a Supreme Court decision ordering a retrial in a different panel. The appellant argued that this procedure violated his constitutional right to a legal judge and protection against removal from his assigned judge. The court ruled that since the case was still in the first instance, all ordinary legal remedies remained available, making the constitutional complaint inadmissible under the principle of subsidiarity.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní soud nepřípustně odmítá ústavní stížnost, pokud stěžovatel ještě nevyčerpal všechny procesní prostředky, pokud neexistuje ustálená judikatura vykládající procesní ustanovení ústavně nonkonformním způsobem.

Parole chiave

Generato dall'IA
right to legal judge constitutional complaint admissibility principle of subsidiarity different panel retrial procedural remedies exhaustion

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 262 trestního řádu
52 T 4/2006, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí a současně bylo podle § 262 trestního řádu odvolacím soudem nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Petrem Rydvanem, advokátem, se sídlem Kostelní 10/5, Liberec, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 10 To 43/2007, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním, označeným jako ústavní stížnost, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť je toho názoru, že jím byla porušena jeho ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody.

Napadeným usnesením byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, ze dne 5. dubna 2007, sp. zn. 52 T 4/2006, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí a současně bylo podle § 262 trestního řádu odvolacím soudem nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím byla jeho věc odňata zákonnému soudci, v čemž spatřuje porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy práva na spravedlivý proces, a čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

Ústavní soud ještě před tím, než začne věc meritorně posuzovat, se musí zabývat tím, zda návrh je projednatelný. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Toto omezení neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Shora uvedené je v ustálené rozhodovací praxi vykládáno jako princip subisidarity, který je chápán materiálně a systematicky. Ústavní soudnictví je tedy založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení. Právo přezkoumat zásah orgánu veřejné moci je dáno jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů, jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak, nežli ústavní stížností.

V trestním řízení lze zpravidla i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy. Obecné soudy se tedy mohou ve stěžovatelově věci zabývat námitkou porušení práva na zákonného soudce. Z tohoto důvodu - a se zřetelem na ústavní vymezení postavení Ústavního soudu - je tedy nutno dovodit, že ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze v probíhajícím řízení akceptovat jen výjimečně. O takový výjimečný případ ale v daném případě nejde. Ingerence Ústavního soudu by byla přípustná pouze v případě, že by byla ve věci ustálená soudní judikatura, která by ustanovení § 262 trestního řádu vykládala ústavně nonkonformním způsobem. Jen v tom případě by požadavek, aby stěžovatel byl nucen vyčerpat všechny prostředky práva v jeho věci, byl v rozporu s materiálním pojetím ústavních práv. Žádná taková judikatura však není Ústavnímu soudu známa a stěžovatel ani netvrdí, že by existovala.

Protože je tedy stěžovatelova věc v současné době ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, zůstávají mu zachovány všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv, v konečném důsledku i dovolání. Ústavní soud se za této situace proto nemůže meritorně návrhem stěžovatele zabývat, když výjimka vyplývající z ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v daném případě evidentně naplněna není, neboť zde chybí podstatný přesah obecného zájmu nad vlastním zájmem stěžovatele.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že se k otázce zákonného soudce vyjádřil v nálezu

sp. zn. III. ÚS 711/01

(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 26. N. 66. str. 193), ve kterém vyslovil právní názor, že ústavní pořádkem garantovaný zákaz odnětí vlastnímu zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2008

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj