Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 73/07 ECLI:CZ:US:2008:1.US.73.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding family law custody change as manifestly unfounded.

Numero d'incarto I.ÚS 73/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the father against lower court rulings denying a change of the child's upbringing environment. The father argued that the lower courts failed to properly evaluate evidence and violated his right to a fair trial, citing specific precedents. The court determined that the lower courts correctly applied the law as a measure of last resort and that the complaint was manifestly unfounded without requiring a full merits review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as manifestly unfounded without examining the merits if the lower courts' decisions do not violate constitutionally guaranteed fundamental rights or freedoms.

Parole chiave

Generato dall'IA
manifestly unfounded complaint change of upbringing environment family law custody fair trial rights constitutional review scope evidence evaluation last resort measure

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Family Law Act
International Covenant on Civil and Political Rights

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem Kolín, Legerova 148, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, čj. 23 Co 312/2006 - 246, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 4. 2006, čj. 22 P 195/2005 - 171, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud"), vydaných v řízení o změně výchovného prostředí nezletilých dětí. V ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním rozsudku okresního soudu, který sice učinil závěr, že matka dětí dlouhodobě omezila styk stěžovatele s dětmi. Jeho návrhu ale nevyhověl, protože matka mohla mít určité obavy z jeho chování. Okresní soud nedostatečně zjistil skutkový stav a vůbec neakceptoval stěžovatelovy důkazní návrhy. Chování matky, která po dobu 6 měsíců neumožnila stěžovateli setkání s jeho dětmi a nerespektovala rozhodnutí soudů, sociálního úřadu ani policie, je jednoznačným důvodem k aplikaci § 27 odst. 2, věty druhé, zákona o rodině - tedy ke změně výchovného prostředí. Stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 210/95

,

sp. zn. III. ÚS 187/98

a

sp. zn. III. ÚS 150/99

a domnívá se, že jejich závěry by měly být použity v jeho věci.

II. Ze shora označených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 4. 2006, čj. 22 P 195/2005 - 171, byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu výchovy obou nezletilých dětí s tím, že nejsou dány podmínky pro změnu výchovného prostředí. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2006, čj. 23 Co 312/2006 - 246, potvrdil rozsudek okresního soudu.

III. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími tyto orgány zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.

Stěžovatel obecným soudům vytýká jednak procesní vady v řízení důkazním, jednak nesprávnou interpretaci zákona o rodině. Ústavní soud neshledal, že by okresní soud ignoroval stěžovatelovy důkazní návrhy a dokazování nepřípustně zužoval, či důkazy hodnotil ústavně nekonformně. V tomto směru je stěžovatelův odkaz na nálezy Ústavního soudu zcela irelevantní.

Stejně jako je nedůvodné stěžovatelovo tvrzení o vadách důkazního řízení provedeného obecnými soudy, je nedůvodné i jeho hodnocení odůvodnění obecných soudů v otázce aplikace § 27 odst. 2 zákona o rodině. Důvodem pro nevyhovění stěžovatelovu návrhu nebylo "odůvodněné" bránění matky v jeho styku s dětmi, na které ne zcela přesně odkazuje, ale samotná možnost aplikace institutu změny výchovného prostředí jako nástroje zcela krajního, použitelného až v případě vyčerpání jiných institutů. To zcela zřetelně vyplývá z rozhodnutí okresního soudu (str. 3, odst. 2) i krajského soudu (str. 3, odst. 2), která takové řešení úpravy výchovy dětí zmiňují jako krajní či mezní. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů považuje Ústavní soud za srozumitelná, racionální a ve výsledku za ústavně konformní.

Stěžovatel svým návrhem v podstatě postavil Ústavní soud do role další přezkumné instance, což je, jak Ústavní soud již mnohokrát uvedl (viz např. nález

sp. zn. I. ÚS 238/02

[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 101, str. 69], role, která mu zásadně nepřísluší. Jeho návrhu na zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů tedy ze shora uvedených důvodů nemohlo být vyhověno.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu