Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding delayed judgment delivery as clearly unfounded under § 43(2)(a) of the Constitutional Court Act.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by RCS-Radio Communication Systems against lower court rulings on procedural delays. The applicant argued that a judgment was never effectively served due to incorrect address assumptions and unlawful access restrictions, claiming violations of fundamental rights. The court dismissed the claim as clearly unfounded, noting that the lower courts correctly applied the fiction of service rules and that the applicant had failed to update her registered address for over three years.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu; Constitutional complaints regarding procedural delays in civil judgments are clearly unfounded when lower courts correctly applied statutory service rules and the applicant failed to notify the court of address changes.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti RCS-RADIO COMMUNICATION SYSTEMS, s. r. o., se sídlem Brno, Mošnova 18, zastoupené Michalem Čechem, advokátem se sídlem Brno, Jeřábkova 5, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2006 ve věci sp. zn. 7 Cmo 275/2006, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2005 ve věci sp. zn. 11 CmS 116/2001, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka svým návrhem brojí proti rubrikovaným usnesením, kterými měla být porušena její základní práva dle čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 8, čl. 22, a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv. Vedle zrušení shora uvedených rozhodnutí se stěžovatelka domáhá i toho, aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Brně řádné doručení jeho rozsudku ze dne 21. 11. 2002 ve věci sp. zn. 11 CmS 116/2001. Stěžovatelka navíc požaduje, aby byla Krajskému soudu v Brně uložena povinnost nahradit stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Napadeným usnesením krajský soud odmítl odvolání stěžovatelky ze dne 1. 2. 2005 pro opožděnost, neboť vycházel ze skutečnosti, že rozsudek ze dne 21. 11. 2002 byl stěžovatelce doručen dne 17. 3. 2003 na základě fikce dle § 47 odst. 3 občanského soudního řádu v rozhodném znění. Proti tomuto postupu prvoinstančního soudu podala stěžovatelka odvolání, na základě kterého vrchní soud napadeným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil.
Stěžovatelka v převážné části obsahu svého podání rozebírá právní otázky vztahující se k meritu dané právní věci, které jsou ale z hlediska řízení před Ústavním soudem irelevantní. Pro posouzení věci Ústavním soudem je podstatné toliko to, že stěžovatelka měla být poškozena na svých shora uvedených základních právech, když jí fakticky nebyl nikdy doručen rozsudek krajského soudu ze dne 21. 11. 2002. Dle názoru stěžovatelky nemohla fikce doručení v jejím případě nastat, protože obecné soudy vycházely z nesprávného a nedůvodného předpokladu, že se na uvedené adrese zdržuje. Stěžovatelka nadto připomíná, že jí bylo protiprávně bráněno v přístupu do budovy jejího sídla, a krajský soud měl proto za tohoto stavu dle § 47 odst. 4 občanského soudního řádu doručit daný rozsudek jednateli, který byl soudu znám.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obsahově obdobné podání stěžovatelky Ústavní soud již projednával, a na tomto místě proto převážně odkazuje na odůvodnění usnesení ve věci
sp. zn. II. ÚS 654/06
, přičemž zvláště zdůrazňuje následující skutečnosti.
Ústavní soud nejprve připomíná, že se ve smyslu stále platné římskoprávní zásady vigilantibus iura nelze úspěšně dovolávat ochrany práv, pokud soudům není poskytována elementární součinnost, již je třeba od účastníků řízení vyžadovat. Jestliže tedy stěžovatelka ani po více než 3 letech nenahlásila soudu ani obchodnímu rejstříku změnu svého sídla, může se jen stěží úspěšně domáhat ochrany svých hmotných práv.
Ústavní soud nadto dodává, že nemá k postupu obecných soudů v předmětné věci - z hlediska uplatnění fikce doručení - žádných námitek, neboť krajský soud postupoval dle litery i ducha ustanovení § 47 odst. 3 a 4 občanského soudního řádu. Se všemi relevantními výtkami stěžovatelky se již dostatečně vyrovnaly soudy obou instancí, a to i včetně argumentů vztahujících se k doručování jednateli stěžovatelky. Projednávanému podání proto Ústavní soud nemůže přiznat opodstatněnost.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že z důvodu akcesorické povahy zbývajících návrhů stěžovatelky byly i tyto odmítnuty, neboť musely sdílet osud ústavní stížnosti, jež není věcného projednání schopna.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu