Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 931/06 ECLI:CZ:US:2008:3.US.931.06.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding court fees as no fundamental rights violation occurred.

Numero d'incarto III.ÚS 931/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by ARTA REAL against a Higher Court's decision imposing litigation costs. The appellant argued that the court's interpretation of fee liability violated fundamental rights, but the Court found the lower court's reasoning rational and consistent with prior case law. Consequently, the Court determined that no excessive interference with the right to court protection existed, leading to the dismissal of the complaint.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court dismissed a constitutional complaint where the general court's interpretation of litigation fee liability did not reach a level of excess that violated the right to court protection or constituted arbitrary judicial discretion.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal court fees liability fundamental rights protection judicial discretion standards right to court protection

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích
čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), byl zrušen výrok III.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ARTA REAL, k.s., se sídlem v Praze 7, Argentinská 286/38, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 38/286, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, č.j. 5 Cmo 274/2006-112, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), byl zrušen výrok III. v záhlaví označeného usnesení, jež bylo vydáno v jeho občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.

Rozsudkem ze dne 26. 9. 2003, č.j. 50 Cm 315/2001-56, ponechal Městský soud v Praze ve prospěch stěžovatele (zde žalobce) vůči druhému žalovanému Ing. A. V. (dále jen žalovanému) v platnosti směnečný platební rozkaz č.j. Sm 33/2001-10, vydaný tímto soudem dne 3. 5. 2001, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozhodnutím ze dne 25. 10. 2004, č.j. 5 Cmo 187/2004-79, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz vůči žalovanému zrušil; dále uložil stěžovateli uhradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení, a současně jej zavázal povinností k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 758 448,- Kč.

Dovolací soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2006, č.j. 29 Odo 363/2005-105, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Jelikož poté vzal stěžovatel návrh na zahájení řízení proti žalovanému zpět, odvolací soud (stížností napadeným) usnesením ve vztahu k žalovanému směnečný platební rozkaz č.j. Sm 33/2001-10 zrušil, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 50 Cm 315/2001-56, a řízení proti tomuto žalovanému zastavil (výrok I); stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých žalovanému v řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a soudem dovolacím ve výši 547 765,- Kč (výrok II) a dále i povinnost k úhradě soudního poplatku za odvolání v částce 758 448,- Kč (výrok III). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že povinnost k zaplacení soudního poplatku za odvolání byla stěžovateli uložena dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudních poplatcích"), když "úspěšný žalovaný" byl od jeho placení osvobozen.

Uvedený výrok III usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel vedle ústavní stížnosti současně i dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, č.j. 29 Cdo 113/2007-127, jako nepřípustné odmítnuto [243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.].

V ústavní stížnosti stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že při uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku za odvolání nesprávně aplikoval ustanovení § 2 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 5 zákona o soudních poplatcích, neboť v posuzovaném případě nedošlo ke kumulativnímu naplnění podmínek zde zákonem stanovených; odvolatel byl sice osvobozen od soudního poplatku, nicméně v posuzované věci "nelze v žádném případě připustit, že by soud (jeho) odvolání vyhověl", neboť se vzhledem "ke zpětvzetí žaloby důvodností odvolání vůbec nezabýval". Opačný závěr odvolacího soudu považuje tudíž stěžovatel za nepřípustný a založený na extenzivním výkladu § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda názor obecného soudu, který vyslovil v otázce aplikace ustanovení § 2 odst. 3, 5 zákona o soudních poplatcích, nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

To je zvláště důležité v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že vadně vyložily a aplikovaly ustanovení § 2 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 5 zákona o soudních poplatcích.

Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti; o kolizi s požadavky kladenými na spravedlivý proces jde také tehdy, je-li rozhodnutí obecného soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek srozumitelného a přesvědčivého odůvodnění (§ 157 odst. 2 o.s.ř.).

Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou poplatkové povinnosti opakovaně zabýval, přičemž - v obecné rovině - se k této vyslovuje tak, že sice "...úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny" (viz např. nález

sp. zn. IV. ÚS 162/99

, Sb. n. u., sv. 15, nález č. 104, nález

sp. zn. I. ÚS 664/03

, či nález sp.zn.

I.ÚS 43/07

), nicméně dále konstatuje, že (až) "exces obecného soudu při rozhodování o výši poplatku" je ústavně relevantní, jestliže dosahuje "takové míry, že zasáhne i do základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny..." ( srov. nález

sp. zn. I.ÚS 43/07

).

Nic takového však v dané věci dovodit nelze.

V nyní posuzované věci zaujal odvolací soud ve vztahu ke kritickému ustanovení § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích racionálně akceptovatelný výklad, vycházející z principu, že výsledek řízení je nutno vždy hodnotit ve vztahu k návrhu, kterým bylo řízení zahájeno (viz usnesení

sp. zn. III.ÚS 144/97

), což zde znamená ve vztahu ku podanému odvolání. Jeho "úspěšnost" v materiálním smyslu proto lze hodnotit právě z hlediska účelu, k němuž tento návrh směřoval; bylo-li takovým účelem dosažení odstranění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, pak není pochyb, že mu výrok I napadeného rozhodnutí plně odpovídá. Názor odvolacího soudu, že návrhu žalovaného (odvolatele) bylo soudem "vyhověno", tudíž za nepřípustný a excesivní považovat nelze, a to ani za situace, kdy tohoto požadovaného výsledku bylo dosaženo nikoliv na základě jeho věcného posouzení, nýbrž (již) se zřetelem ku specifickému procesnímu úkonu samotného stěžovatele (srov.

sp. zn. III.ÚS 144/97

).

Aniž by se Ústavní soud mínil pouštět do posouzení poplatkové otázky v rovině podústavního práva, plyne z řečeného, že odvolacím soudem uplatněný názor nelze pokládat za výraz porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu prosazení interpretační "libovůle" (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ostatně stojí za připomenutí, že poplatková povinnost byla již jednou odvolacím soudem stěžovateli uložena, přičemž z hlediska celkového výsledku sporu (jenž zde byl založen rozhodnutím věcným) se tak stalo v poměrech očividně srovnatelných.

Nelze-li dovodit porušení základních práv a svobod stěžovatele, nemohl Ústavní soud posoudit ústavní stížnost než jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2008

Jan Musil

předseda senátu