Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 1402/07 ECLI:CZ:US:2008:1.US.1402.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding fair trial rights in a settlement dispute where the defendant's objections were limited to interest.

Numero d'incarto I.ÚS 1402/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings in a settlement dispute. The applicant claimed violations of fair trial and property rights, arguing that the courts failed to consider facts regarding a settlement agreement reached after withdrawing the lawsuit. The court determined the complaint was baseless because the defendant's objections were explicitly limited to interest payments, not the principal debt, meaning the payment order became legally binding before the withdrawal occurred.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; A constitutional complaint is inadmissible when the applicant's allegations regarding procedural violations are factually incorrect and unsupported by the established record.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint settlement agreement payment order interest objection fair trial rights withdrawal of lawsuit Czech Constitutional Court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Jsou tedy splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro odmítnutí ústavní stížnosti, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
§ 96 odst. 2 OSŘ
2006 vzal stěžovatel žalobu v celém rozsahu zpět s tím, že téhož dne uzavřel se žalovaným dohodu o narovnání.Vzhledem k výše uvedenému soud postupoval podle § 96 odst. 2 OSŘ a řízení zastavil v rozsahu 6 % úroku ročně z částky 1 620 000,-- Kč od 16.
§ 96 odst. 5 OSŘ
Proto soud postupoval podle § 96 odst. 5 OSŘ, rozhodl, že zpětvzetí žaloby je v rozsahu těchto nároků neúčinné.
§ 146 odst. 1 písm. c) OSŘ
Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ.
§ 10 odst. 4 zákona o soudních poplatcích
Ustanovení § 10 odst. 4 zákona o soudních poplatcích tak na daný případ aplikovat nelze.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. V., zastoupeného JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6, Loutkářská 2e, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2007, čj. 9 Cmo 435/2006 - 43, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2006, čj. 54 Cm 149/2006 - 29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo částečně potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze. Zároveň navrhl zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2006, čj. 54 Cm 149/2006 - 29, kterým bylo zastaveno řízení, v rozsahu 6 % úroku ročně z částky 1 620 000,-- Kč do zaplacení a směnečný platební rozkaz ze dne 13. 9. 2006, čj. 54 Sm 226/2006 - 145, v tomto rozsahu zrušen (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 1 620 000,-- Kč a v rozsahu odměny ve výši 5 400,-- Kč je neúčinné. Výrok III. se týkal nákladů řízení a výrokem IV. byl zamítnut návrh žalobce (stěžovatel v řízení před Ústavním soudem) na vrácení soudního poplatku.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutími obou soudů, zejména usnesením Vrchního soudu v Praze, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. l a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jako žalobce v řízení o směnečné žalobě, ještě před nařízením ústního jednání, vzal směnečnou žalobu zpět v plném rozsahu a navrhl zastavení řízení z důvodu dobrovolné úhrady žalované částky žalovaným. Obsahem zpětvzetí žaloby byla mimo jiné dohoda stěžovatele se žalovaným, že spolu uzavřou dohodu o narovnání. Podle této dohody žalovaný zaplatí stěžovateli dlužnou částku, každý z účastníků ponese své náklady řízení a vzdává se svého práva na náhradu nákladů vůči druhému účastníku. Poté stěžovatel vzal svoji žalobu zpět a oba účastníci sporu se vzdali práva na náhradu nákladů řízení. Po zpětvzetí žaloby vydal Městský soud v Praze zmíněné usnesení, proti kterému se stěžovatel odvolal, protože soud nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a navrženým důkazům. Soud tak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Z obsahu spisu sp. zn. 54 Cm 149/2006 Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2006 bylo, pod bodem I. výroku, řízení zastaveno v rozsahu 6% úroku ročně z částky 1 620 000,-- Kč od 16. 8. 2005 do zaplacení zastaveno a směnečný platební rozkaz čj. 54 Sm 226/2006 - 14, ze dne 13. 9. 2006, byl v tomto rozsahu zrušen. V bodě II. soud prohlásil zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 1 620 000,-- Kč a v rozsahu odměny ve výši 5 400,-- Kč za neúčinné. Pod bodem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení a pod bodem IV. zamítl návrh stěžovatele na vrácení soudního poplatku ve výši 65 020,-- Kč. V odůvodnění usnesení uvedl, že směnečným platebním rozkazem ze dne 13. 9. 2006, čj. 54 Sm 226/2006 - 14, bylo vyhověno návrhu stěžovatele, který se domáhal zaplacení směnečné pohledávky ve výši 1 620 000,-- Kč s příslušenstvím. Žalovaný podal proti směnečnému platebnímu rozkazu včas námitky, které, jak výslovně uvedl, směřovaly proti směnečnému platebnímu rozkazu v rozsahu 6 % úroku ročně z částky 1 620 000,-- Kč od 16. 8. 2005 do zaplacení. V rozsahu žalované částky a částky 5 400,-Kč, odpovídající směnečné odměně, na niž byla směnka vystavena, směnečný platební rozkaz nabyl právní moci dne 30. 9. 2006, neboť v tomto rozsahu nebyl námitkami žalovaného napaden.

Podáním ze dne 14. 11. 2006 vzal stěžovatel žalobu v celém rozsahu zpět s tím, že téhož dne uzavřel se žalovaným dohodu o narovnání.Vzhledem k výše uvedenému soud postupoval podle § 96 odst. 2 OSŘ a řízení zastavil v rozsahu 6 % úroku ročně z částky 1 620 000,-- Kč od 16. 8. 2005 do zaplacení, neboť v tomto rozsahu směnečný platební rozkaz dosud nenabyl právní moci. Současně ve stejném rozsahu rozhodl o jeho zrušení podle téhož ustanovení, neboť ke zpětvzetí žaloby v uvedeném rozsahu došlo poté, co již soud o věci rozhodl směnečným platebním rozkazem. Pokud jde o zpětvzetí žaloby ve zbývajícím rozsahu, k jejímu zpětvzetí došlo až poté, co směnečný platební rozkaz nabyl, ohledně zmíněných nároků, právní moci. Proto soud postupoval podle § 96 odst. 5 OSŘ, rozhodl, že zpětvzetí žaloby je v rozsahu těchto nároků neúčinné. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ. Žádosti stěžovatele o vrácení soudního poplatku ve výši 65 020,-- Kč nebylo možno vyhovět, neboť byl zaplacen ze směnečného peníze a z odměny, tedy z nároků, ohledně kterých bylo již řízení pravomocně skončeno. Ustanovení § 10 odst. 4 zákona o soudních poplatcích tak na daný případ aplikovat nelze.

Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesení městského soudu v odvoláním napadeném rozsahu (pod bodem II. a IV. výroku) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze závěru, že námitky žalovaného směřovaly proti směnečnému platebnímu rozkazu, nikoliv v plném rozsahu, ale pouze v rozsahu požadovaného úroku. Proto směnečný platební rozkaz, v rozsahu směnečné sumy a směnečné odměny, nabyl právní moci ještě před zpětvzetím žaloby. Žalovaný totiž ve svých námitkách výslovně uvedl, že se týkají úroků, nesouhlasil s tou částí výroku, ukládající mu povinnost zaplatit 6 % úroku ročně z žalované částky od 16. 8. 2005 do zaplacení. Navrhl, "aby odvolací soud vyhověl jeho odvolání v části týkající se zaplacení úroků z prodlení" (viz č. l. 18 spisu).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstatou je tvrzení stěžovatele, že námitky žalovaného byly podány nejen v rozsahu směnečných úroků, ale proti celé směnečné sumě, včetně směnečné odměny. Stěžovatel tak uvedl v ústavní stížnosti nepravdivé údaje. Ze shora označeného spisu Městského soudu v Praze bylo zcela jednoznačně zjištěno, že námitky žalovaného byly výslovně směřovány jen proti 6 % úroku z prodlení. Stěžovatel tak usnesení soudu prvního i druhého stupně napadá zcela neoprávněně.

Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, tvrzených v ústavní stížnosti. Jsou tedy splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro odmítnutí ústavní stížnosti, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu