Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding court fee waiver denial as no constitutional violation occurred.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by OSDA - ČR - Genoservis against lower court decisions denying a court fee waiver. The applicant argued that the courts violated his right to court access and failed to act with due diligence, citing conflicting evidence and misidentification of parties. The Court ruled that the lower courts correctly assessed the credibility of the applicant's documents and that a mere disagreement with their legal conclusions does not constitute a constitutional violation.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court will not intervene to protect the applicant's rights if the lower courts' decisions resulted from the correct application of law and factual assessment, as there is no legal basis for reviewing factual findings or legal conclusions in such cases.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele OSDA - ČR - Genoservis, organizační jednotka občanského sdružení Ochranné Sdružení Drobných Akcionářů, ev. č. 004, se sídlem v Ostravě, Nádražní 532/157, zastoupeného JUDr. Pavlem Zajícem, advokátem se sídlem v Ostravě, Trocnovská 2a, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2006, č.j. 28 Cm 131/2005-29, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2006, č.j. 8 Cmo 317/2006-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 2. 1. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), následně doplněný přípisy, které Ústavní soud obdržel ve dnech 2. 7. 2007 a 25. 7. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v právní věci stěžovatele v postavení navrhovatele, za účasti obchodních společností Genoservis, a.s., a Moravskoslezská zemědělská, a.s., o návrhu na přezkoumání přiměřenosti protiplnění, zamítl žádost stěžovatele o přiznání osvobození od placení soudního poplatku z návrhu ve výši 1.000 Kč. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadaným usnesením ze dne 5. 10. 2006 k odvolání stěžovatele usnesení krajského soudu ze dne 24. 5. 2006 potvrdil.
Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných usnesení obecných soudů došlo k zasažení jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu, jak je zakotveno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, resp. k porušení jeho práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy v právní věci stěžovatele rovněž nerespektovaly čl. 90, čl. 95 Ústavy České republiky.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve popsal dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, k čemuž doplnil údaje, které označil za vysvětlující okolnosti obecně informativní povahy. Ve vztahu k napadaným rozhodnutím obecných soudů pak stěžovatel prohlašoval, že obecné soudy při jejich vydávání nešetřily základní povinnost uloženou každému soudu, a to povinnost jednat s náležitou pečlivostí a pozorností při řízení tak, aby nedošlo k poškození práv účastníků řízení. Pouze důsledkem nedostatečně pozorného sledování souzené právní záležitosti krajským soudem, resp. zaměnění dvou odlišných právních subjektů vrchním soudem, byla přijata rozhodnutí, v nichž obecné soudy vyslovují právní závěry vykazující extrémní nesoulad s jimi učiněnými skutkovými zjištěními. Takto předestřenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 28 Cm 131/2005. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
II. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle náhledu stěžovatele, jak jej představil ve své ústavní stížnosti, nerespektují napadaná rozhodnutí obecných soudů jeho práva na soudní a jinou právní ochranu a na přístup k soudu, přičemž stěžovatel k tomuto podotýká, že krajský a vrchní soud v jeho právní věci nepostupovaly v souladu s čl. 90, čl. 95 Ústavy České republiky. Z hlediska jejího obsahu je však ústavní stížnost stěžovatele vystavěna na jeho nesouhlasu s odůvodněními napadaných usnesení obecných soudů, kdy stěžovatel není s to ztotožnit se s právním závěrem obecných soudů o vzájemné rozpornosti jím předkládaných tvrzení a dokladů.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného návrhu dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000,
sp. zn. IV. ÚS 271/2000
, publikované pod č. 28 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, str. 275; dostupné také na www.judikatura.cz). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006,
sp. zn. IV. ÚS 541/05
; dostupný na www.judikatura.cz). Ústavní soud v tomto směru napadaná rozhodnutí obecných soudů přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl.
Vzhledem ke skutečnosti, že na kladné vyřízení návrhu účastníka ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), není právní nárok a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění učiněná obecnými soudy ze stěžovatelem předkládaných dokladů, stejně jako právní závěry, k nimž dospěly obecné soudy při zvažování důvodnosti uplatňovaného návrhu stěžovatele, Ústavní soud tak nemůže ústavněprávním námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti přisvědčit. Krajský a vrchní soud se stěžovatelem v řízení předloženými doklady zabývaly a v odůvodněních napadaných rozhodnutí vyložily, z jakých příčin mají pochybnosti o jejich věrohodnosti, přičemž je to právě navrhovatel, tedy žadatel o osvobození od soudních poplatků, kdo v konkrétním řízení dokládá a prokazuje důvodnost svého návrhu dle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu. Závěr o vzájemné rozpornosti stěžovatelových tvrzení, resp. údajů z jeho dokladů, a na tomto vystavěné právní závěry, dle nichž nebyly shledány zákonné předpoklady pro přiznání osvobození od placení soudního poplatku z návrhu (č.l. 29) a stěžovatel neprokázal, že jsou u něho splněny podmínky pro osvobození od placení soudních poplatků podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (č.l. 49), vnímá Ústavní soud jako ústavně konformní. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti.
Pro úplnost pak Ústavní soud poznamenává, že za přiléhavé považuje konstatování, které učinil krajský soud v odlišné, avšak obdobné právní věci stěžovatele, jmenovitě v usnesení ze dne 9. 1. 2006, č. j. 42 Cm 107/2005-14, kde vyjevil své přesvědčení, že částka 1.000 Kč, která je po stěžovateli na soudním poplatku z návrhu žádána, by neměla nadměrným způsobem zatížit rozpočet žádné funkční právnické osoby, zvláště pak ne v případě, pokud stěžovatel dovozuje aktivní legitimaci ve věci z vlastnictví akcií (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2006,
sp. zn. III. ÚS 474/06
; dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pod náhledem tohoto stanoviska tak Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele posuzoval.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu