Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2213/07 ECLI:CZ:US:2008:4.US.2213.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming lower courts failed to apply cost-shifting rules due to procedural delays.

Numero d'incarto IV.ÚS 2213/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against the regional court's confirmation of a lower court's decision. The applicant argued that the courts failed to apply cost-shifting provisions because of delays in appointing legal representation in a related case. The court held that the lower courts correctly assessed procedural fault and that the applicant's arguments were already considered and found insufficient for special attention.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 150 občanského soudního řádu: The Constitutional Court dismisses a complaint where the lower court's assessment of procedural fault and cost allocation is not deemed arbitrarily wrong despite the absence of explicit reasoning for non-application of specific cost-shifting rules.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal procedural fault allocation cost shifting rules arbitrary application standard legal representation delays

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky T. Ž., zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2007, č. j. 21 Co 274/2007-43, a výroku II. usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2007, č. j. 17 C 307/2006-32, a o návrhu na odklad vykonatelnosti výroku II. usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2007, č. j. 17 C 307/2006-32, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 23. 8. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud postupoval dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a odložil vykonatelnost výroku II. usnesení Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 4. 2007, č. j. 17 C 307/2006-32.

Výrokem I. usnesení okresního soudu ze dne 17. 4. 2007, č. j. 17 C 307/2006-32, bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky proti Ing. Vladimírovi Baše (dále jen "vedlejší účastník"), správci konkurzní podstaty úpadce JUDr. A. Ž., o zaplacení částky 9 650 Kč s příslušenstvím, výrokem II. pak byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 11 781 Kč. Proti výroku II. usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") jej však neshledal důvodným a usnesením ze dne 31. 5. 2007, č. j. 21 Co 274/2007-43, rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy pochybily, neboť při rozhodování o náhradě nákladů řízení řádně nezohlednily všechny rozhodné skutečnosti a v důsledku toho neaplikovaly ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ačkoliv tak vzhledem k okolnostem případu měly učinit. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že žalobu vedenou pod sp. zn. 17 C 307/2006 podala z důvodu opatrnosti, neboť si jako právní laik, nemající s ohledem na své majetkové poměry možnost konzultace s odborníkem, nebyla jistá, zda této žaloby není k ochraně jejích práv třeba. Kdyby přitom v souvisejícím řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 37 Cm 73/2006 nedocházelo při rozhodování o žádosti stěžovatelky o ustanovení právního zástupce k průtahům, kdy o žádosti ze dne 1. 6. 2006 bylo krajským soudem rozhodnuto až dne 12. 10. 2006, mohla být stěžovatelka ustanoveným právním zástupcem o nadbytečnosti další žaloby včas informována a tuto by nebyla podala. Dle názoru stěžovatelky se měly tyto okolnosti a rovněž skutečnost, že podání žaloby zapříčinil svým chováním vedlejší účastník, promítnout v úvaze soudu o aplikovatelnosti ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Obecné soudy se však možností aplikace tohoto ustanovení v odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nezabývaly, ačkoliv stěžovatelka ve svém odvolání a v jeho doplnění ze dne 27. 5. 2007 popsala veškeré rozhodné skutečnosti a výslovně navrhla, aby bylo ustanovení § 150 občanského soudního řádu aplikováno. V důsledku výše uvedených pochybení měly dle stěžovatelky obecné soudy porušit čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Ústavní soud rovněž podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn. III. ÚS 224/98

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001,

sp. zn. II. ÚS 444/01

, publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). Pochybení v tomto smyslu však Ústavní soud neshledal.

V prvé řadě nutno podotknout, že krajský soud se při posuzování důvodnosti odvolání stěžovatelky zabýval pouze argumentací uvedenou v samotném odvolání a nikoliv již v jeho doplnění ze dne 27. 5. 2007, neboť toto doplnění neměl v době svého rozhodování k dispozici. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu okresního soudu, sp. zn. 17 C 307/2006, usnesení okresního soudu ze dne 17. 4. 2007, č. j. 17 C 307/2006-32, bylo stěžovatelce doručeno dne 30. 4. 2007 a dnem následujícím počala běžet patnáctidenní odvolací lhůta. Dne 10. 5. 2007 obdržel okresní soud odvolání stěžovatelky, které dne 15. 5. 2007 plně v souladu s ustanovením § 210 odst. 3 občanského soudního řádu, dle nějž platí, že jakmile všem účastníkům uplyne lhůta k podání odvolání a jakmile jsou provedena šetření podle odstavce 2, předloží předseda senátu věc odvolacímu soudu, postoupil společně se spisem, sp. zn. 17 C 307/2006, krajskému soudu. Doplnění odvolání stěžovatelky, datované dnem 27. 5. 2007 a doručené okresnímu soudu dne 29. 5. 2007 bylo krajskému soudu postoupeno dne 6. 6. 2007, tedy v okamžiku, kdy již bylo o odvolání stěžovatelky rozhodnuto. Skutečnost, že krajský soud nepřihlédl k obsahu doplnění odvolání, doručeného okresnímu soudu dne 29. 5. 2007, nelze považovat za zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, neboť stěžovatelka podala předmětné doplnění až poté, co všem účastníkům řízení uplynula odvolací lhůta a spis byl postoupen krajskému soudu, přičemž nikterak neavizovala, že by měla v úmyslu svou argumentaci, uváděnou v odvolání, dále rozšiřovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu s procesními předpisy a skutečnost, že se za daných okolností nedostalo doplnění odvolání do dispozice krajského soudu včas, nebyla důsledkem jejich pochybení, nýbrž důsledkem pozdního jednání stěžovatelky. V samotném odvolání, doručeném okresnímu soudu dne 10. 5. 2007, se stěžovatelka aplikace § 150 občanského soudního řádu výslovně nedomáhala, nelze tedy krajskému soudu vytýkat, že se tímto blíže nezabýval. Z výjimečné povahy ustanovení § 150 občanského soudního řádu vyplývá, že není povinností soudu, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k aplikaci tohoto ustanovení nepřistoupil (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 397/05

,

I. ÚS 389/05

, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jestliže krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ustanovení § 150 občanského soudního řádu výslovně nezmínil, lze argumentem a contrario dovodit implicitní závěr soudu o nenaplnění podmínek aplikace tohoto ustanovení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že i pro rozhodování, zda soud využije svého moderačního práva, platí, že Ústavní soud by byl oprávněn do úvah obecného soudu zasáhnout pouze v případě zjevně svévolné aplikace, resp. zjevně svévolného neaplikování, předmětného ustanovení. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je patrno, že tento si byl námitek uplatňovaných stěžovatelkou vědom, nicméně tyto nekvalifikoval jako důvody hodné zvláštního zřetele. Jádro stěžovatelčina tvrzení, jímž tato zpochybňovala správnost nákladového výroku, tzn. skutečnost, že v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 37 Cm 73/2006 docházelo k průtahům při ustanovování právního zástupce, bylo přítomno již v samotném odvolání, tzn. krajský soud tento stěžejní argument stěžovatelky při svém rozhodování zohlednil. Za těchto okolností považuje Ústavní soud implicitně vyjádřený názor krajského soudu o neexistenci důvodů hodných zvláštního zřetele za ústavně konformní.

Ústavní soud rovněž zjistil, že krajský soud správně dovodil, že při rozhodování o nákladech řízení bylo v předmětné věci s ohledem na znění ustanovení § 146 odst. 2 třeba zkoumat procesní zavinění stran sporu a dospěl rovněž ke správnému závěru, pokud šlo o otázku, komu toto zavinění přičíst. Procesním zaviněním je míněno zavinění, posuzované výlučně z procesního hlediska, tedy z hlediska výsledku řízení. Jestliže bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby stěžovatelkou a toto zpětvzetí nebylo možno, mimo jiné rovněž z důvodu neúplnosti skutkových tvrzení obsažených v žalobě, přičítat chování vedlejšího účastníka, a nebyly shledány důvody pro aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu, bylo namístě zavázat stěžovatelku k náhradě nákladů řízení. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2008

Michaela Židlická předsedkyně senátu