Constitutional Court dismisses constitutional complaint as time-barred and clearly unfounded regarding evidence evaluation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint as clearly unfounded and filed out of time. The applicant argued that lower courts incorrectly evaluated evidence and failed to hold a site reconstruction, violating fundamental rights. The Court rejected this, noting the Supreme Court found no extreme discrepancy in the evidence assessment and that the complaint was submitted after the statutory deadline for filing.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints must be filed within the statutory period and are dismissed if clearly unfounded.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 8. ledna 2008 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele J. Ch., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Vrchovecká 74/2, 594 01 Velké Meziříčí, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007 sp. zn. 3 Tdo 979/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2007 sp. zn. 9 To 71/2007 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 27. listopadu 2006 sp. zn. 2 T 57/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci s blíže odůvodněným tvrzením, že v řízení před nalézacím, jakož i odvolacím soudem byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy, přičemž v té souvislosti a se shodnými důsledky rovněž nedošlo (v jeho neprospěch) k provedení dalších navržených důkazů (zejména rekonstrukce na místě samém). V rámci této argumentace předestřel svou vlastní skutkovou verzi, jejímž pohledem měly být hodnoceny, pročež poukázal na zásadu in dubio pro reo. Z těchto důvodů mělo dle tvrzení stěžovatele dojít, takto i posléze ze strany Nejvyššího soudu, k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 (ve spojení s čl. 1 a čl. 3 odst. 1), čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se stěžovatel následně domáhal, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, označený soud odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu [265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Svůj závěr podložil tím, že ve vztahu k prokázání jednání přičítaného stěžovateli, podřazeného pod ust. § 221 odst. 1 tr. zák., nezjistil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, když poukázal i na to, že došlo k dostatečnému odůvodnění nevyhovění návrhu na provedení důkazů (pro neúčelnost, resp. pro nadbytečnost). Uzavřel, že stěžovatelem konstruované námitky tudíž pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze.
Tento Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován; extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku obecných soudů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
,
II. ÚS 283/06
,
II. ÚS 566/06
a další) totiž ani ze strany Ústavního soudu shledán nebyl (srov. kupř. nálezy
sp. zn. I. ÚS 55/04
,
II. ÚS 193/04
,
IV. ÚS 216/04
,
I. ÚS 670/05
,
II. ÚS 29/06
). Ve shodě s tím (kasační) návrh stěžovatele ve vztahu k předmětnému usnesení Nejvyššího soudu posoudil jako zjevně neopodstatněný.
Ohledně návrhu na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2007 sp. zn. 9 To 71/2007 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 27. listopadu 2006 sp. zn. 2 T 57/2006 promítá se potom stávající procesní situace potud, že pro aplikaci výjimky uvedené v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z pohledu založení počátku běhu lhůty k podání ústavní stížnosti nejsou splněny náležité předpoklady, když k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání nedošlo z důvodu kvalifikace tohoto odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval. Z toho plyne, že v tomto rozsahu byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené [§ 72 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Pro tyto důvody bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu