Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding medical malpractice damages for insufficient evidence review.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a patient seeking damages for medical malpractice against a hospital. The applicant argued that lower courts incorrectly evaluated evidence and refused to order further expert examinations, claiming a violation of fair trial rights. The court found that the lower courts properly reasoned their decisions, adequately addressed the applicant's objections, and had no reason to order additional expert opinions given the existing evidence, thus upholding the dismissal of the complaint.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint where the applicant merely disagrees with the lower courts' evaluation of evidence or refusal to order further expert examinations, provided the lower courts' reasoning is adequate and does not represent an extreme deviation from the constitutional framework.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 7. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem, AK se sídlem Musorgského 1, 623 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2007, čj. 44 Co 49/2004-152, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2003, čj. 48 C 232/96-48, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků vydaných v řízení o náhradu škody. Stěžovatel zrekapituloval právní závěry Krajského soudu v Brně, rozvedl svá skutková tvrzení uplatněná před obecnými soudy a za důvod ústavní stížnosti označil nesprávné hodnocení důkazů a odmítnutí provést další, jím navržené, důkazy (výslechy MUDr. Š. a MUDr. P. a superrevizní znalecký posudek). Stěžovatel měl za to, že v důsledku nesprávného dokazování obecné soudy věc nesprávně právně hodnotily a rozhodly v rozporu se skutečným stavem věci. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, alternativně alespoň vykonatelnosti výroku III. rozsudku krajského soudu, kterým byl zavázán nahradit ČR - Městskému soudu v Brně náklady řízení ve výši 22 422,- Kč.
II. Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 43 C 232/96, a poskytl nalézacímu soudu možnost, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Předsedkyně senátu 48 C této možnosti nevyužila. Z vyžádaného soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel se v postavení žalobce domáhal po žalované Fakultní nemocnici v Brně zaplacení částky 361 000,- Kč s příslušenstvím spočívající v náhradě škody na zdraví, kterou utrpěl v souvislosti s léčbou poúrazové bronchopneumonie. Průběh řízení, v němž byla ústavní stížností napadená rozhodnutí vydána, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i oběma obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám. Pro účely řízení o ústavní stížnosti postačí pouze shrnout, že po provedeném dokazování zejména znaleckým posudkem znalce MUDr. H., jeho výslechem, jakož i výslechem MUDr. B. a zdravotní dokumentací stěžovatele, Městský soud v Brně dospěl k závěru, že odpovědnost žalované za škodu na zdraví stěžovatele postupem non lege artis nebyla dána, neboť v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi onemocněním stěžovatele, jeho léčbou a poškozením na zdraví. Nalézací soud žalobu zamítl a zavázal stěžovatele zaplatit žalované na nákladech řízení 25 000,- Kč.
K odvolání stěžovatele a jeho návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku z oborou interního lékařství Krajský soud v Brně doplnil dokazování mimo jiné i zprávou MUDr. K., znalce z oboru farmakologie, a znaleckým posudkem Ústavu soudního lékařství Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Pro odvolací řízení se stalo stěžejní zodpovězení otázky, zda poškození jater stěžovatele bylo v příčinné souvislosti s účinky léků (antibiotik) podávaných mu v průběhu jeho hospitalizace a léčbě žalovanou. Po vyhodnocení provedených důkazů odvolací soud na tuto otázku odpověděl negativně, a proto rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatele zavázal povinností k náhradě nákladů žalovanému ve výši 38 195,- Kč (výrok II.) a náhradě nákladů ČR - Městskému soudu v Brně spojených s vypracováním znaleckého posudku ve výši 22 422,- Kč (výrok III.).
III. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
Stěžovatel tvrdil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručující každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy garantující každému právo na veřejné a v přiměřené lhůtě spravedlivé projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným soudem. Ústavně právní argumentace stěžovatele, byť opřená o shora označená ustanovení Listiny a Úmluvy, však ve své podstatě směřovala především proti provedenému důkaznímu řízení a koncentrovala se do jeho nesouhlasného názoru se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. BECK, či v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález
IV. ÚS 135/99
, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález
III.ÚS 150/93
, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález
III.ÚS 84/94
, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).
V projednávaném případě však Ústavní soud ústavněprávní pochybení takto vymezená v postupu obecných soudů neshledal. Městský soud i Krajský soud v Brně svá rozhodnutí přiměřeně odůvodnily a z jejich odůvodnění je zřejmé, jaké důkazy provedly, jak je hodnotily, jaká skutková zjištění z nich vyvodily a jaké právní závěry k nim přiřadily. Jak Ústavní soud ověřil, nalézací i odvolací soud reagovaly na stěžovatelovy námitky a vypořádaly se s nimi, vyhověly jeho návrhu na provedení revizního znaleckého posudku, který hodnotily jak samostatně, tak i v souladu s ostatními důkazy. Jejich postup tak nelze považovat za případ extrémního vybočení z ústavněprávního rámce kladeného na dokazování, a tudíž za základ pro kasační nález Ústavního soudu. Skutečnost, že stěžovatel zastává ve věci názor odlišný, nezakládá sama o sobě opodstatněnost jeho tvrzení o důvodnosti ústavně právní argumentace upínající se k právu na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces.
K námitce stěžovatele, že odvolací soud odmítl provést jím navrhované důkazy, Ústavní soud připomíná, že k otázce vztahu zákonných zásad důkazního řízení a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu již dříve judikoval, že nevyhovění důkazním návrhům účastníka řízení, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nezakládá porušení kautel spravedlivého procesu; rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci soudu [srov. nález
III.ÚS 150/93
(Sb. n. u., sv. 2, str. 87 (91)]. V projednávaném případě odvolací soud s ohledem na dosavadní stav dokazování neshledal důvod ani pro vypracování dalšího superrevizního posudku, ani pro další výslechy stěžovatelem navržených lékařů.
Podle ustanovení § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně samostatným usnesením nevyhověl. Při odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost pak tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti samotné.
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený z důvodů shora uvedených Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu