Constitutional Court dismisses appeal on service of process delay, upholding lower court's finding of constructive service.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the appellant against the District Court's dismissal of his appeal as untimely. The appellant argued that constructive service was invalid because he never physically resided at the address where documents were served, claiming the address was only used temporarily for his wife. The Court ruled that since the appellant consistently used the address for official correspondence and explicitly designated it for service, the lower court's finding of constructive service was legally sound and did not violate his right to a fair trial.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; If a party consistently uses an address for official correspondence and designates it for service, a finding of constructive service does not violate the right to a fair trial even if the party does not physically reside there.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem v Ostravě, Dvořákova 26, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Co 227/2006-74 ze dne 25. 8. 2006, a o návrhu na zrušení ustanovení § 50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Co 227/2006-74 ze dne 25. 8. 2006, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě č.j. 35 C 149/2005-51 ze dne 26. 1. 2006, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání jako opožděné, a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dále stěžovatel navrhl zrušení ustanovení § 50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Napadeným rozhodnutím byly podle názoru stěžovatele porušeny čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Napadeným usnesením bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 35 C 149/2005, jímž bylo jeho odvolání proti předchozímu rozsudku téhož soudu sp. zn. 35 C 149/2005 ze dne 14. 11. 2005 odmítnuto jako opožděné, protože podle jeho zjištění bylo písemné vyhotovení rozsudku doručeno stěžovateli tzv. fikcí doručení dne 19. 12. 2005 a stěžovatel podal odvolání dne 5. 1. 2006, tedy 2 dny po uplynutí 15 denní lhůty k odvolání. Stěžovatel v odvolání proti usnesení soudu I. stupně namítal, že v místě, kde byl podniknut pokus o doručení, tj. na adrese Ostrava - Hrabůvka, Krakovská 1079/16, se nezdržoval a účinky doručení písemnosti tak nemohly nastat. Stěžovatel uvedl, že Krajský soud v Ostravě z výslechu svědků vzal za prokázáno, že se na adrese Ostrava-Hrabůvka nezdržoval ani v době pokusu o doručení a v následujících 10 dnech, ani nikdy jindy. Jde totiž o byt matky jeho manželky, kde pouze po určitou dobu bylo na schránce v domě uvedeno jméno jeho manželky. Odvolací soud však věc posoudil tak, že rozsudek byl stěžovateli doručován na adresu, kterou soudu sdělil, a že tedy bylo nutné, aby prokázal, že se v době od 8. 12. 2005 do 18. 12. 2005 na této adrese nezdržoval, tedy že zde existovaly vážné důvody, které mu bránily v tom, aby si písemnost na dané adrese vyzvedl.
Stěžovatel namítá, že postupem Krajského soudu v Ostravě, který nesprávně a nepřiměřeně extenzivně vyložil ustanovení o.s.ř. o doručování, mu byl odepřen přístup k soudu II. stupně, neboť soud odvoláním napadený rozsudek odmítl po věcné stránce přezkoumat. Stěžovatel tvrdí, že ustanovení o náhradním doručení musí být interpretována restriktivně, protože jde o předpis upravující mimořádný postupu, který podstatně omezuje možnosti účastníka řízení a jeho přístup k soudu. Poukazuje v této souvislosti na ustanovení § 46 odst. 6 o.s.ř., jímž je účastníkovi dána možnost prosadit neúčinnost náhradního doručení, pokud soudu prokáže, že se na adrese, kam bylo doručováno, v rozhodné době nezdržoval.
Stěžovatel namítal rovněž protiústavnost ustanovení § 50c odst. 4 o.s.ř., které upravuje fikci doručení v režimu tzv. náhradního doručení. Tvrdí, že zákonné lhůty v tomto ustanovení (3 nebo 10 dnů) jsou nepřiměřeně krátké, zejména doba 10 dnů, protože ta se týká rozhodnutí ve věci samé. Uvedená lhůta nepokrývá ani standardní dovolenou a oproti předchozí úpravě se nevyžadují dva pokusy o doručení, ale pouze pokus jediný. Dále namítá, že doba uložení zásilky na poště (15 dnů) neodpovídá uvedeným zákonným lhůtám; adresát si může zásilku vyzvednout i po jejich uplynutí, a to stále v rámci lhůty, o níž ho pošta uvědomila a v doručovaném rozhodnutí je poučen o lhůtě k podání opravného prostředku, která počíná běžet od doručení. Takové poučení je nepravdivé a matoucí a adresát, který se jím řídí, často podá opravný prostředek opožděně. Navrhl proto, aby bylo toto ustanovení jako protiústavní zrušeno.
II. Krajský soud v Ostravě ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se při projednávání odvolání stěžovatele nedopustil žádného procesního pochybení, které by ve svém důsledku znamenalo porušení Listiny. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že v tomto vyjádření nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k němu ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani ho stěžovateli nezasílal k event. replice.
III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 35 C 149/2005 vedený u Okresního soudu v Ostravě. Ze spisu - vzhledem k předmětu ústavní stížnosti - zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž - jako jednomu ze žalovaných - byla podána žaloba o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení předmětného bytu. Stěžovatel byl v žalobě specifikován bytem - Ostrava-Poruba, Slavíkova 4406 (byt, o němž se jednalo ve výpovědi z nájmu a který měl být vyklizen) s poznámkou "k zastižení na adrese Ostrava - Hrabůvka, Krakovská 1079/16.
Ze spisu bylo zjištěno (č.l. 19 revers), že stěžovateli bylo doručováno usnesení spolu se žalobou na adresu v žalobě označenou "k zastižení Ostrava - Hrabůvka, Krakovská 1079/16, a to úspěšně, zásilka byla stěžovatelem převzata. Stěžovatel v souladu s doručovaným usnesením podal k žalobě vyjádření. K vyjádření stěžovatel sám přiložil navrhované listinné důkazy, z nichž vyplývá (č.l. 26), že již pro korespondenci se žalobcem před podáním žaloby uvedl adresu pro doručování Ostrava - Hrabůvka, Krakovská 1079/16.
Dále ze spisu plyne, že stěžovateli bylo na uvedenou adresu doručováno předvolání k ústnímu jednání (č.l. 33), které si však nevyzvedl a zásilka byla vrácena zpět s poznámkou "nezastižen, oznámeno". Při ústním jednání dne 14. 11. 2005, jehož se stěžovatel osobně účastnil, uvedl výslovně, že žádá, aby mu soud zasílal písemnosti na adresu Ostrava - Hrabůvka, Krakovská 1079/16 (č.l. 36). Na tutéž adresu byl stěžovateli zaslán rozsudek, který - jak je uvedeno v ústavní stížnosti - byl uložen, protože adresát nebyl zastižen, a stěžovatel písemnost převzal dne 20. 12. 2005 (č.l. 38 revers).
Dne 5. 1. 2006 podal stěžovatel telefaxové odvolání, které bylo následně doplněno písemným odvoláním. Okresní soud v Ostravě usnesením č.j. 35 C 149/2005-51 ze dne 26. 1. 2006 odvolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že rozsudek byl stěžovateli doručován na adresu, kterou sám pro doručování uvedl. Při doručování dne 8. 12. 2005 nebyl zastižen; zásilka byla uložena v souladu s ustanovením § 46 odst. 5 o.s.ř. na poště a desátým dnem po uložení se považuje za doručenou, neboť se jedná o zásilku, která je určena do vlastních rukou adresáta.
Rozsudek tak byl doručen v pondělí dne 19. 12. 2005. Dnem následujícím (t.j. 20. 12. 2005) počala běžet 15 denní lhůta k odvolání, která skončila dne 3. 1. 2006. Odvolání bylo telefaxem podáno dne 5. 1. 2006.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ale Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením č.j. 42 Co 227/2006-74 ze dne 25. 8. 2006 usnesení soudu I. stupně potvrdil. Krajský soud uvedl, že z provedeného dokazování zjistil, že se stěžovatel na adrese, na kterou mu bylo doručováno (Ostrava - Hrabůvka, Krakovská 1079/16), nikdy fakticky nezdržoval, přesto mu na tuto adresu byly doručovány písemnosti, které mu vyzvedávala jeho manželka G. B. Ze spisu pak vyplývá, že však sám stěžovatel o doručování na tuto adresu požádal. Soud dovodil, že v daném případě bylo tedy stěžovateli doručováno na adresu, kterou soudu sdělil a požádal o doručování na ni; bylo proto na něm, aby prokázal, že se v době od 8. 12. 2005 do 18. 12. 2005 na této adrese nezdržoval, tedy, že zde existovaly vážné důvody, které mu bránily v tom, aby si písemnost na této adrese vyzvedl. Vzhledem k tomu, že se jednalo o adresu, na které se stěžovatel prokazatelně fakticky nikdy nezdržoval, a přesto požadoval doručování na ni, je zřejmé, že se zde neuplatní předpoklad faktického zdržování se tak, jak stěžovatel namítal v odvolání. Dále odvolací soud uvedl, že na tuto adresu byly stěžovateli doručovány písemnosti do vlastních rukou soudem i v předchozí době žalobcem. Podle závěru soudu by bylo doručení v takovém případě neúčinné pouze tehdy, pokud by se stěžovateli podařilo prokázat nikoliv jeho tvrzení, že se na této adrese v rozhodné době fakticky nezdržoval, což bylo nesporné, ale tvrzení, že zde existovaly prokazatelně důvody, které mu bránily v tom, aby si v rozhodné době písemnost na této adrese vyzvedl (nemoc, hospitalizace a pod.). Tuto skutečnost se však stěžovateli prokázat nepodařilo.
IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním závěrem odvolacího soudu při posouzení otázky, zda při doručování rozsudku soudu I. stupně nastala fikce doručení, anebo zda doručení bylo neúčinné. Základní námitka stěžovatele spočívala v tom, že se na adrese, na kterou mu bylo doručováno, nikdy fakticky nezdržoval, a proto se nemohla ve věci fikce doručení uplatnit. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. V řízení bylo sice zjištěno, že se stěžovatel opravdu nikdy na adrese, na níž mu bylo doručováno, fakticky nezdržoval. Tato skutečnost je nesporná a odvolací soud se jejím zjišťování podrobně zabýval. Současně je však také nesporné, že stěžovatel tuto adresu dlouhodobě používal k doručování důležitých písemností, což je vyplývá z výše uvedené rekapitulace soudního spisu. Na uvedenou adresu mu byly doručeny písemnosti soudní i jiné a on sám výslovně tuto adresu jako adresu pro doručování uvedl; to jak vůči žalobci v době předcházející soudnímu řízení, tak i písemně vůči soudu a osobně při prvním ústním jednání. Za uvedené situace je závěr odvolacího soudu správný a nelze v něm spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Krajský soud v Ostravě svým výkladem příslušných ustanovení o.s.ř. aplikoval pouze podústavní právo a jeho výklad provedl ústavně konformním způsobem. Jeho rozhodnutí je logické, přesvědčivé, nemá charakter svévole a je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Stěžovatel současně navrhl zrušení ustanovení § 50c odst. 4 o.s.ř. s odůvodněním, že lhůta, která je zde dána pro fikci doručení, je příliš krátká a neposkytuje adresátovi zásilky dostatečný prostor k vyzvednutí zásilky; rovněž poukázal na to, že se tato lhůta neshoduje se lhůtou, kterou oznamuje pošta a v níž je možno zásilku vyzvednout. K návrhu na zrušení tohoto ustanovení Ústavní soud konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda senátu