Constitutional Court dismissed appeal claiming unfair trial due to unproven evidence and moral character assessment.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding a divorce support judgment. The applicant argued that lower courts violated fair trial principles by refusing to conduct evidence on moral character without valid justification. The court held that evidence scope is the general court's exclusive power and that the lower courts properly reasoned why the testimony was irrelevant.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not supervise general courts' decisions unless they are in extreme contradiction with factual findings, and refusal of evidence requests must be reasonably justified.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Ing. D. P., právně zastoupeného JUDr. Ph.D. Monikou Forejtovou, Karlovo nám. 28, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 17 C 298/2003, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 12 Co 8/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 3. 7. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů. Vzhledem k tomu, že návrh byl podán v elektronické formě, byl posléze doplněn návrhem ve formě písemné.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Okresní soud v Teplicích rozhodl rozsudkem ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 17 C 298/2003, ve věci žaloby o výživné manželky tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na výživném manželky za dobu od 23. 7. 2003 do 28. 4. 2005 částku 127.342,- Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 12 Co 8/2006, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť soudy neprovedly důkaz navržený stěžovatelem k prokázání rozhodných skutečností týkajících se mravnosti nároků bývalé manželky, a to navzdory tomu, že tento důkaz soud původně zamýšlel provést a jeho neprovedení spolehlivě neodůvodnil. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu,
sp. zn. IV. ÚS 376/2000
a
IV. ÚS 201/04
. Soudy měly porušit princip rovnosti účastníků řízení, neboť vycházely především z důkazů předložených a navržených protistranou. Stěžovatel ve svém návrhu odkázal na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 606/04
a
II. ÚS 249/97
, které se věnují otázce dobrých mravů. Bývalá manželka stěžovatele neplnila po právu své povinnosti manželky, které jí v obecné rovině ukládá zákon o rodině, neboť stěžovateli ani "neprala, nežehlila a nestarala se o jídlo". Vzhledem k tomu, že se manželka již několik let před rozvodem rozhodla vést manželství k rozpadu, nemohla se domáhat na bývalém manželovi jakéhokoli plnění.
III. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Co se týče námitky navržených a neprovedených důkazů, je třeba konstatovat, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Z ústavněprávního hlediska je třeba se zabývat především tím, zda obecný soud řádně odůvodnil neprovedení navrženého důkazu. Z napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že dle jeho názoru nelze výslechem MUDr. R. K. zjistit žádnou skutečnost, jež by byla relevantní pro posouzení existence rozporu placení výživného žalobkyni s dobrými mravy. Dle náhledu Ústavního soudu je takto provedené odůvodnění ústavně konformní.
Napadá-li stěžovatel otázku dobrých mravů, je třeba opět konstatovat, že její posouzení je na obecných soudech, přičemž Ústavní soud by byl příslušný zasáhnout pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly. To se však v předmětném případě nestalo. Z napadených rozsudků obecných soudů je zřejmé, že manželé si nerozuměli téměř v žádné oblasti manželského soužití, což vedlo v jejich vztahu ke konfliktům. Tato skutečnost sama o sobě však ještě neznamená, že by manželka jednala v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel spatřuje uvedený rozpor především v tom, že mu "neprala, nežehlila a nestarala se o jídlo", přičemž však již neuvádí, z čeho dovozuje alespoň morální povinnost manželky zajišťovat uvedené manželovy potřeby. Jedná se sice o tradiční pohled na roli ženy, ovšem tento zcela pomíjí její emancipaci, a to nejen ve společnosti, ale i v rodině a odpovídá spíše počátku minulého století.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.
I. ÚS 2/93
, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu