Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process due to refusal of blood test evidence in traffic offense case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected T. B.'s constitutional complaint challenging administrative and court decisions regarding a traffic offense. The petitioner argued that refusing a blood test violated his right to a fair process and equality of arms, citing inconsistencies in police practice and legal guidelines. The court found no extreme discrepancy between evidence evaluation and legal conclusions, noting that lower courts adequately explained their reasoning and the omission of evidence did not reach the constitutional threshold of extreme excess.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court corrects only extreme excesses in the cognitive process of fact-finding, and procedural defects must be extreme and irrational to warrant rejection of a constitutional complaint.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti T. B., zastoupeného JUDr. Marií Brožovou, advokátkou, AK Bolzanova 1, 110 00 Praha 1, proti rozhodnutí hlavního města Prahy - Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správních agend, ze dne 2. 2. 2005, č. j. MHMP 125230/2004, rozhodnutí Ministerstva dopravy, odbor agend řidičů, ze dne 3. 5. 2005, č. j. 319/2005-160-SPR/2, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, č. j. 4 Ca 10/2005-51, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 As 67/2006-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních orgánů a obecných soudů s tím, že mu jimi bylo upřeno právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušen princip rovnosti stran.
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z přiložených fotokopií napadených rozhodnutí a dalších listin vztahujících se k řízení, zjistil Ústavní soud, že rozhodnutím hlavního města Prahy - Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správních agend, ze dne 2. 2. 2005, č. j. MHMP 125230/2004, byl stěžovatel shledán vinným přestupkem na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. i) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, spočívajícím v odmítnutí lékařského vyšetření spojeného s odběrem krve nebo moči ke zjištění, zda byl ovlivněn alkoholem, poté, co jej kontrolovala Policie ČR a výsledky dechové zkoušky byly pozitivní. Odvolání stěžovatele, v němž namítl, že k lékařskému vyšetření vyzván nebyl, Ministerstvo dopravy, odbor agend řidičů rozhodnutím ze dne 3. 5. 2005, č. j. 319/2005-160-SPR/2, zamítlo. Správní žalobu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2006, č. j. 4 Ca 10/2005-51, zamítl. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 As 67/2006-94, jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel popírá, že odmítl vyšetření krve a moči a své tvrzení opírá o oznámení přestupku, kde se vyjádřil pouze k jízdě osobním automobilem pod vlivem alkoholu a nikoli, zda souhlasí s vyšetřením. Jeho tvrzení má podpořit výpověď spolujezdce J. K., kterou však soudy odmítly provést, dále nesoulad s obvyklou praxí policistů, kteří v případě použitého přístroje vyznačujícího se velkou přesností naměřených hodnot využívají lékařského vyšetření toliko v případě nehody či většího množství zjištěného alkoholu, a konečně rozpor s články 12 a 13 Metodických pokynů, dle kterých se další vyšetření provádí jen tehdy, pokud o to řidič žádá, má záznam o postihu za ovlivnění alkoholem, odmítá cokoli podepisovat či dojde k nehodě; nic z výše uvedeného nebyl stěžovatelův případ. Při existenci výše popsaných rozporů považuje stěžovatel za nepatřičné, že soudy odmítly provést navržené důkazy k přesnému zjištění skutkového stavu, a připomíná platnost zásady "v pochybnostech ve prospěch pachatele přestupku".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
V usnesení III. ÚS 359/05 (srov. Sb.n.u. sv. 38, str. 579), z něhož bude dále bohatě citováno, Ústavní soud konstatoval, že z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (
sp. zn. III. ÚS 150/93
,
III. ÚS 61/94
,
III. ÚS 51/96
,
IV. ÚS 185/96
,
II. ÚS 213/2000
,
I. ÚS 549/2000
,
IV. ÚS 582/01
,
II. ÚS 182/02
,
I. ÚS 413/02
,
IV. ÚS 219/03
a další).
Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (
sp. zn. I. ÚS 733/01
,
III. ÚS 569/03
,
IV. ÚS 570/03
,
II. ÚS 418/03
).
Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (
sp. zn. IV. ÚS 135/99
,
I. ÚS 129/2000
,
III. ÚS 190/01
,
II. ÚS 291/2000
a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (
sp. zn. III. ÚS 376/03
,
IV. ÚS 570/03
,
III. ÚS 177/04
,
III. ÚS 501/04
,
II. ÚS 418/03
).
K uvedeným základním východiskům dodává Ústavní soud, že každý proces je přirozeně třeba i v uvažovaných specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu pojímat jako celek (in globo). Tudíž je nezbytné zvažovat i míru relevance některého z popsaných pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí; typicky je tomu v případech, kdy takové pochybení nedosahuje, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny.
Ústavní soud opětovně připomíná, že stojí vně soustavy obecných soudů, jejichž rozhodnutí přezkoumává toliko z hlediska zachování kautel ústavnosti. Z tohoto pohledu nemá Ústavní soud výhrad proti důkaznímu řízení v stěžovatelově věci realizovanému, neboť soudy (jakož i před nimi rozhodující správní úřady) v odůvodnění svých rozhodnutí popsaly, jakým způsobem ke svým závěrům dospěly, proč nevyhověly důkazním návrhům a rovněž se vypořádaly s námitkami stěžovatele; Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi úvahami při hodnocením důkazů a přijatými skutkovými a právními závěry, pročež uzavírá, že neshledal porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud ve stěžovatelově věci nekonal ústní jednání, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta [srov. ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu