Constitutional Court dismisses complaint that Supreme Court violated right to legal judge by transferring case to regional court.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a plaintiff against the Supreme Court's decision to transfer a case to the Regional Court. The plaintiff argued that combining multiple civil claims exceeding the 100,000 CZK threshold for lower court jurisdiction violated his right to a legal judge under Article 38 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court ruled that the statutory rules on jurisdiction take precedence and that the transfer was lawful under the Civil Procedure Code, thereby upholding the principle of legal certainty in judicial organization.
Regesto Legislator
Generato dall'IAArt. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; Art. 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o.s.ř.; The right to a legal judge does not preclude the application of statutory jurisdiction rules designed to ensure legal certainty and appropriate judicial organization, even when they result in a transfer of a case to a higher court.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. R., zastoupeného JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem Advokátní kanceláře v Nymburku, Boleslavská 137, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2007 č.j. Ncp 2177/2007-230, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo vyhověno návrhu žalobce na postoupení věci Krajskému soudu v Praze. V ústavní stížnosti uvádí, že žalobce podal u Okresního soudu v Nymburku řadu žalob, jimiž se vůči stěžovateli domáhal peněžitého plnění v jednotlivých případech nepřevyšujících 100 000 Kč. Stěžovatel podal proti vydaným platebním rozkazům odpor a Okresní soud v Nymburku poté věci, s ohledem na tytéž účastníky a skutkovou podstatu, spojil ke společnému projednání dle § 112 o.s.ř. Spojením věcí přesáhl součet peněžních částek 100 000 Kč a Vrchní soud v Praze, který zřejmě dospěl k závěru, že je třeba aplikovat ustanovení § 9 odst. 2 písm. r) bod 6 o.s.ř., návrhu na postoupení věci Krajskému soudu v Praze vyhověl.
S uvedeným postupem stěžovatel nesouhlasí a uvádí, že ust. § 112 o.s.ř. reguluje společné řízení, v němž se projednává více samostatných sporů. Stěžovatel byl napadeným usnesením odňat zákonnému soudci a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nebyla respektována příslušnost soudu (soudce) stanovená zákonem, tj. občanským soudním řádem. Uvedený postup považuje za nelogický, přičemž absurditu postupu demonstruje na opačném příkladu, kdy by v řízení vedeném u krajského soudu došlo k snížení peněžitého plnění pod 100 000 Kč.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Listina v čl. 38 odst. 1, na jehož porušení napadaným usnesením vrchního soudu poukazuje stěžovatel v ústavní stížnosti, stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Při interpretaci práva na zákonného soudce, jak je zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny, je nezbytné do jeho rámce zahrnout taktéž dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu, které brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku rozhodování.
Zákonem, který ve smyslu citovaného článku Listiny stanoví příslušnost soudu, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a to konkrétně ustanovení § 9. Pro posouzení věci je však relevantní i jeho ustanovení § 104a, ve znění účinném od 1. 1. 2001, podle nějž věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odst. 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, (jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu). Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odst. 2). Obdobně se dle odst. 5 uvedeného ustanovení postupuje, navrhne-li nedostatek věcné příslušnosti soudu účastník řízení. V usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy, než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení. Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni.
Jak již Ústavní soud uvedl ve svém předchozím rozhodnutí,
sp. zn. III. ÚS 29/06
, řešícím obdobnou problematiku, zákon, který předjímá čl. 38 odst. 1 Listiny, tedy v citovaném ustanovení § 104a odst. 7 o.s.ř. fixuje určení věcně příslušného soudu rozhodnutím vrchního (Nejvyššího) soudu, a zakládá stav, kdy je určení věcné příslušnosti napříště v řízení již nezpochybnitelné; nelze je napadat ani v režimu řádných, ani mimořádných opravných prostředků. Nejen hlediska určení věcné příslušnosti (§ 9 o.s.ř.), nýbrž i rozhodnutí příslušného soudu (podle § 104a o.s.ř.), jsou tedy pro "příslušnost soudu" stanovenou zákonem ve smyslu věty druhé čl. 38 odst. 1 Listiny významné; není-li zde takového rozhodnutí, je naopak vadné založení věcné příslušnosti odvolacím i dovolacím důvodem (§ 205 odst. 2 písm. a), § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (Obdobně restriktivně se také pro určení soudu místně příslušného prosazují pravidla vyjádřená v ustanovení § 105 odst. 1, 3 o.s.ř., kdy za zákonem předvídaných okolností se vada v místní příslušnosti pokládá za zhojenou.)
Ústavní soud podotýká, že stěžovatel nezpochybňuje vlastní ústavnost § 104a o.s.ř., dle kterého soudy postupovaly, a ze strany Ústavního soudu tak není dán bezprostřední prostor k odlišnému hodnocení oprávněnosti postupu soudů, učiněného v jeho rámci. Shodně jako v předešlém citovaném rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že ustanovení § 104a odst. 7 o.s.ř. dává zjevně najevo přednost právní jistotě v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřením hledisek, uplatněných pro určení věcné příslušnosti soudu. Tím není řečeno, že nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím ve smyslu § 104a odst. 2 o.s.ř. je bez významu; lze ji samozřejmě vytýkat (též ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny) ústavní stížností proti rozhodnutí ve věci, resp. proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, zejména mohlo-li vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka. V uvedené souvislosti Ústavní soud připomíná i zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu a zejména minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá.
Ústavní soud dále dodává, že v dané věci se jednalo o obchodně právní spor, pro jehož projednání je věcně příslušný krajský soud (s výjimkami uvedenými v § 9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. Obchodní spory byly svěřeny krajským soudům, neboť u nich lze obvykle předpokládat vyšší právní a skutkovou náročnost řešených případů. Okolnost, že po spojení věcí nebyla na projednávaný obchodní spor aplikována výjimka daná pro méně náročné věci dle ust. § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o.s.ř., z níž vyplývá, že pro spory o peněžité plnění nepřevyšující 100 000 Kč nejsou věcně příslušné krajské soudy, neznamená sama o sobě při řádné aplikaci ust. § 104a o.s.ř. porušení základního práva stěžovatele. V dané věci tedy došlo k určení věcné příslušnosti odpovídající druhu žalobou uplatněného nároku, přičemž námitky stěžovatele směřují pouze do určení příslušného soudu podle výše uplatněného nároku.
V projednávané věci tak zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti plyne z povahy rozhodnutí, jež napadá, a okolností, v nichž má být hodnoceno, Ústavní soud proto námitkám stěžovatele přisvědčit nemohl.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu