Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process due to insufficient reasoning in civil judgment.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the petitioner's claim that lower courts violated his right to a fair process due to inadequate reasoning. The petitioner argued that courts failed to distinguish between a sales contract and a mandate contract, yet the Court found the lower courts clearly identified the evidence and applied sub-constitutional law correctly. Consequently, the Court ruled that the decisions were substantively correct and the appeal was clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court lacks supervisory power over ordinary courts and dismisses appeals where lower courts have adequately reasoned their decisions based on evidence without violating fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem v Kopřivnici, Štefánikova 1074, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 57 Co 694/2006-59 ze dne 29. 3. 2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě č.j. 13 C 174/2005-32 ze dne 1. 6. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 57 Co 694/2006-59 ze dne 29. 3. 2007, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě č.j. 13 C 174/2005-32 ze dne 1. 6. 2006, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 59.000,- Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel výslovně uvedl, že nenamítá nic proti skutkovým a právním závěrům, zjištěným obecnými soudy. Proto však tvrdí, že se obecné soudy dopustily chybného právního hodnocení v tom, že nerozlišily mezi vztahem vzniklým uzavřením kupní smlouvy mezi vedlejším účastníkem (jedním ze žalobců) a prodávajícími (zastoupenými stěžovatelem) na straně jedné a vztahem vzniklým na základě příkazní smlouvy mezi prodávajícími a stěžovatelem. V řízení před obecnými soudy namítal nedostatek aktivní legitimace (pozn.: správně pasivní), neboť nebyl účastníkem kupní smlouvy, která byla prohlášena za neplatnou, ale pouze zástupcem prodávajících, jemuž z uzavřené kupní smlouvy nevznikají přímá práva a povinnosti. Dále stěžovatel prohlásil, že na jeho straně nedošlo k bezdůvodnému obohacení na úkor vedlejších účastníků (žalobců), neboť žalovanou částku sice drží, ale jen jako náhradu hotových výdajů z právního vztahu ke svým zmocnitelům, s nimiž bylo dohodnuto, že si tuto částku rovnou ponechá místo toho, aby ji jim vydal a poté ji po nich znovu požadoval. Z odůvodnění napadených rozhodnutí není dostatečně zřejmé, proč soudy rozhodly tak, že k plnění zavázaly stěžovatele. Tím, že své rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II. Okresní soud v Opavě ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji nepovažuje za opodstatněnou. Se všemi námitkami účastníků se prý v odůvodnění rozhodnutí vypořádal, a proto na něj pro stručnost odkazuje. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření rovněž uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a že napadeným rozsudkem k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo. Setrval na svém právním názoru vyjádřeném v odůvodnění svého rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel, ani je stěžovateli k event. replice nezasílal.
III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 13 C 174/2005 vedený u Okresního soudu v Opavě. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o zaplacení částky 59.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobci (manželé P. a P. S.) se domáhali zaplacení uvedené částky s odůvodněnním, že stěžovatel převzal od P. S. částku 200.000,- Kč jako zálohu na úhradu kupní ceny za prodej nemovitostí v k.ú.
Ludgeřovice podle smlouvy o budoucí kupní smlouvě; tuto částku měl u sebe a nepředal ji prodávajícím. Smlouvu se žalobci podepsal stěžovatel za podílové spoluvlastníky předmětných nemovitostí, kteří s ním sjednali příkazní smlouvu a podepsali mu plnou moc ohledně prodeje nemovitostí. Kupní smlouva o prodeji nemovitostí za cenu 1.000.000,- Kč byla uzavřena; za prodávající ji podepsal stěžovatel, za kupující manžel Petr Slavík, avšak následně, protože jedním z prodávajících byla nezletilá osoba, Okresní soud pro Prahu-východ návrh na schválení kupní smlouvy zamítl; odvolací řízení bylo zastaveno, protože matka nezletilé vzala návrh zpět.
Na kupní cenu bylo zaplaceno 200.000,- Kč; zbývající část kupní ceny měl žalobce složit stěžovateli do úschovy. K tomu však nedošlo, protože stěžovatel předložil žalobci k podpisu potvrzení, že si od něj vypůjčil částku rovnající se zbývající části kupní ceny splatnou do určitého data, fakticky však k žádné půjčce nedošlo. Žalobci poté sdělili stěžovateli i podílovým spoluvlastníkům, že považují kupní smlouvu za neplatnou, protože ji uzavřel pouze žalobce; žalobkyně - jeho manželka byla informována dodatečně a nedala souhlas.
Žalobce současně odstoupil od kupní smlouvy a požadoval vrácení zaplacených 200.000,- Kč. Stěžovatel sdělil žalobci dopisem, že odstoupení od smlouvy bere na vědomí a vyčíslil škodu v částce 157.400,- Kč (se specifikací). Rozdíl mezi touto částkou a zaplacenou zálohou ve výši 42.600,- Kč žalobci vrátil. O zbývající částku byl stěžovatel několikrát upomínán. Následně pak byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Opavě sp. zn. 2 T 92/2004 ze dne 19. 8. 2004 odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1,2 trestního zákona a byl současně zavázán zaplatit žalobci částku 157.400,- Kč.
Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele - obžalovaného rozsudkem sp. zn. 4 To 241/2004 ze dne 13. 1. 2005 rozhodl znovu o vině stěžovatele a uložil mu zaplatit žalobci na náhradě škody částku 98.400,- Kč a ve zbytku (částka 59.000,- Kč) byl žalobce odkázán na řízení občanskoprávní.
Okresní soud v Opavě napadeným rozsudkem č.j. 13 C 174/2005-32 ze dne 1. 6. 2006 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit předmětnou částku 59.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že stěžovatel jako obstaravatel uzavřel se žalobcem za prodávající kupní smlouvu, na základě níž převzal zálohu na kupní cenu ve výši 200.000,- Kč. Pro neplatnost této smlouvy vznikla povinnost tuto částku žalobci vrátit, povinným v tomto vztahu byli prodávající. Stěžovatel jim však zálohu nikdy nevyplatil, měl ji v době sporu u sebe, a proto povinnost tuto částku vrátit (i v důsledku zmocnění vystaveného prodávajícími) dopadá podle zásad bezdůvodného obohacení na stěžovatele, který z této částky žalobci nezaplatil žalovanou částku 59.000,- Kč jako zůstatek jeho nároku na vrácení zálohy kupní ceny. Soud I. stupně tak dovodil pasivní legitimaci stěžovatele, neboť má u sebe majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Soud I. stupně se dále podrobně vypořádal se všemi námitkami, které byly v řízení uplatněny.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem č.j. 57 Co 694/2006-59 ze dne 29. 3. 2007 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že odůvodnění rozhodnutí okresního soudu splňuje všechny náležitosti odůvodnění rozsudku podle ustanovení § 157 odst. 2 věta první před středníkem o.s.ř. Soud I. stupně v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav; provedenému dokazování a učiněným skutkovým zjištěním také zcela odpovídá závěr soudu I. stupně o skutkovém stavu věci. Odvolací soud přisvědčil i právním závěrům soudu I. stupně, jak jsou výše popsány.
IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Hlavní námitka stěžovatele spočívala v tom, že napadené rozsudky obecných soudů nejsou dostatečně odůvodněny a nelze z nich vyvodit, proč rozhodly tak, jak rozhodly. Poukázal v této souvislosti i na nálezy Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že je povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit tak, aby byla vyloučena nahodilost a libovůle v jejich rozhodování. Ústavní soud námitce stěžovatele nepřisvědčil. Uvedené závěry jeho nálezů představují sice konstantní rozhodovací praxi, avšak v dané věci jim napadená rozhodnutí korespondují. Soudy obou stupňů jasně a zcela přesně uvedly důkazy, z nichž při svých skutkových závěrech vycházely, a odůvodnily, proč k dalším důkazům nepřihlédly. Právní závěry, které pak na zjištěný skutkový stav aplikovaly, nejsou s těmito skutkovými zjištěními v nesouladu. Lze uzavřít, že obecné soudy v předmětné věci aplikovaly pouze podústavní právo, a to ústavně konformním způsobem. Jejich rozhodnutími proto nemohlo dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud navíc poznamenává, že stěžovatel sám kromě obecné námitky o nedostatečném odůvodnění napadených rozsudků nic bližšího neuvádí. Jedinou konkrétní námitkou byla námitka nedostatku vlastní pasivní legitimace, s níž se však obecné soudy obou stupňů dostatečně zabývaly a podrobně uvedly, proč pasivní legitimaci stěžovatele dovodily. Ani v tomto případě tedy o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces hovořit nelze.
Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud dodává - jak plyne ze soudního spisu - že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 4 To 241/2004, pro výše uvedené jednání uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ust. § 248 odst. 1 2 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 1 roku. Nejvyšší soud dovolání proti uvedenému rozsudku odmítl. Usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 252/06
, byla ústavní stížnost proti všem napadeným rozsudkům (v dané trestní věci) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda senátu