Constitutional Court dismissed complaint regarding delayed appeal and lack of jurisdiction in civil proceedings.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint against lower court decisions regarding a delayed appeal and lack of jurisdiction. The court found the appeal was untimely as the petitioner missed the deadline despite being properly notified, and the initial ruling on lack of jurisdiction was not exhausted through available remedies. Consequently, the court determined the complaint was inadmissible and ungrounded, upholding the lower courts' procedural decisions.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the petitioner has not exhausted all legal remedies, and an untimely appeal does not constitute a valid remedy for constitutional review.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. Filipem Maříkem, advokátem, se sídlem Mikulášská tř. 9, 326 00 Plzeň, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 13 Co 409/2007, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. června 2007, č. j. 13 Nc 332/2007-10, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. dubna 2007, č. j. 13 Nc 332/2007-5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. dubna 2007, č. j. 13 Nc 332/2007-5, bylo zastaveno řízení proti žalované (Česká republika-Parlament ČR), o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 17.000.000.000,- Kč pro nedostatek soudní pravomoci, či pravomoci jiného orgánu.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (stěžovatel) odvolání, které bylo usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. června 2007, č. j. 13 Nc 332/2007-10, odmítnuto jako opožděně podané. Následné odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 13 Co 409/2007, potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatel byl řádně o lhůtě a způsobu podání odvolání poučen a soud prvního stupně, který odmítl odvolání pro opožděnost, tedy postupoval v souladu s § 208 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, v němž spatřuje porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vyjádřil přesvědčení, že zastavením řízení pro existenci neodstranitelné podmínky řízení, spočívající v nedostatku soudní pravomoci, došlo na straně stěžovatele k odepření spravedlnosti a práva na soudní ochranu, což je v rozporu se základními zásadami právního státu. K otázce opožděnosti podaného odvolání proti usnesení o zastavení řízení uvedl, že se marně snažil vyhledat pomoc advokáta, a z tohoto důvodu promeškal lhůtu k podání odvolání.
Ústavní soud, aniž by si vyžadoval vyjádření účastníků řízení, přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že opodstatněností ústavní stížnosti se mohl zabývat toliko ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 13 Co 409/2007, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. června 2007, č. j. 13 Nc 332/2007-10, jimiž bylo odvolání odmítnuto pro opožděnost. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, a stěžovatel jejich závěry nikterak nezpochybňuje, ale naopak v ústavní stížnosti je nepřímo potvrzuje, lhůta pro podání odvolání uplynula dne 21. května 2007. Stěžovatel přitom podal odvolání až dne 4. června 2007. Na základě těchto skutečností nelze považovat rozhodnutí o odmítnutí odvolání za stojící v rozporu s procesními předpisy, a tedy porušující právo na spravedlivý proces. Na tomto závěru nemění nic ani tvrzení stěžovatele, že se snažil vyhledat pomoc advokáta. Absence právního zastoupení stěžovateli nijak nebránila v podání odvolání, byť jen blanketního.
Pokud stěžovatel brojil proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Opožděně podané odvolání totiž nelze považovat za řádně uplatněný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost, pokud směřovala proti usnesením o odmítnutí odvolání, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl. Pokud ústavní stížnost směřovala proti usnesení o zastavení řízení, odmítl ji jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu