Constitutional Court dismisses complaint that changing criminal court jurisdiction violated the right to a legal judge.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's claim that the Supreme Court's transfer of a criminal case violated his right to a legal judge. The applicant argued that changing the substantive jurisdiction without statutory cause infringed Article 38 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court ruled that the transfer was legally justified by the necessity of conducting a joint trial for related crimes, which constitutes a valid 'important reason' under the Criminal Procedure Code.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 25 of the Criminal Procedure Act; § 43(2)(a) of the Act on the Constitutional Court; The transfer of a criminal case to another court of the same type and level is permissible if based on important reasons, such as the necessity of a joint trial, and does not violate the right to a legal judge.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem v Praze 1, Revoluční 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, sp.zn. 11 Td 48/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji o následující argumenty.
Napadeným rozhodnutím odňal Nejvyšší soud stěžovatelovu věc Obvodnímu soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 2 T 152/2006, a přikázal ji k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře. Podle stěžovatele tím bylo porušeno jeho základní právo dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv na svobod (dále jen "Listina"), neboť byl odňat svému zákonnému soudci. Uvádí, že dle § 25 tr. řádu lze z důležitých důvodů odejmout věc příslušnému soudu a přikázat ji jinému soudu téhož druhu a stupně. Je tedy možné měnit místní příslušnost soudu, je však nepřípustné měnit příslušnost věcnou. Podle stěžovatele však v dané věci byla bez zákonných důvodů změněna věcná příslušnost soudu. Stěžovatel byl obžalován z trestného činu podle § 161 odst. 1 tr. zákona. Pro tento trestný čin není dána v prvním stupni příslušnost krajského soudu, neboť se nejedná o trestný čin, za nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně 5 let nebo za nějž lze uložit trest výjimečný a nejedná se ani o trestný čin taxativně vymezený v § 17 a) až c) tr. řádu. Přikázáním věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře tedy mělo dojít k porušení uvedeného základního práva stěžovatele.
II. Ústavní soud zjišťuje, že napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud v trestní věci obviněných Mgr. V. Š., Mgr. V. V. a Mgr. J. H. (stěžovatele) na návrh předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 podle § 25 tr. řádu o odnětí uvedené trestní věci Obvodnímu soudu pro Prahu 5 a o jejím přikázání Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (poznámka: podle návrhu ke konání společného řízení v trestní věci obviněných JUDr. J. B. a spol., které je u tohoto soudu vedeno pod sp.zn. 9 T 5/2006). V odůvodnění svého usnesení odkázal Nejvyšší soud na důvody uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.2.2006, sp.zn. 11 Td 3/2006, které podle něj plně dopadají i na trestní věc obviněných Mgr. V. Š. a spol.
V uvedeném usnesení (viz www.nsoud.cz) poukázal Nejvyšší soud na to, že podle § 25 trestního řádu může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem "důležité důvody" sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. řádu, dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny. Důvody odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. Po zhodnocení všech skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z hlediska reálné naděje dovést věc k meritornímu rozhodnutí jim nejlépe vyhovuje Krajský soud v Českých Budějovicích a proto je vhodné, aby tento soud ve věci nadále jednal a rozhodl.
III. Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení. Ten poukázal na to, že ústavní stížnost nelze hodnotit izolovaně bez znalosti souvislostí žalované trestní věci obviněného Mgr. J. H. s již projednávanou trestní věcí obviněného Mgr. V. V. a spol. před Krajským soudem v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp.zn. 9 T 1/2006. Žalovaná trestní věc Mgr. V. Š., Mgr. V. V. a Mgr. J. H. napadlá k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 2 T 152/2006, souvisí s osobami obviněných i skutkově s věcí již projednávanou před Krajským soudem v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře. Spojení obou věcí podle § 23 odst. 3 tr.
řádu bylo nutné nejen v zájmu objasnění věci, ale i z důvodů rychlosti řízení a procesní ekonomiky. Opatření podle § 23 odst. 3 tr. řádu (spojení věcí) ovšem nemůže učinit žádný jiný soud než Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře. Proto mu také byla uvedená věc postoupena. Ust. § 25 tr. řádu tedy Nejvyšší soud vyložil extenzivně, neboť jinak by spojení a společné projednání věcí evidentně k sobě patřících nebylo možné. Své původní vyjádření ze dne 9.5.2007 doplnil Nejvyšší soud vysvětlujícím vyjádřením ze dne 9.7.2007.
V něm uvedl, že pravomoc k rozhodnutí podle § 25 tr. řádu si Nejvyšší soud neatrahoval na základě právní kvalifikace jednání obviněných v obžalobě, ale na základě potřeby spojit tuto trestní věc z důvodů uvedených v § 23 odst. 3 tr. řádu s trestní věcí, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka Tábor podle § 17 tr. řádu již projednával. Spojením věci nově přikázané s věcí již projednávanou podle § 23 odst. 3 se stane Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka Tábor věcně příslušný i k projednání věci, která mu před spojením věcně nepříslušela.
Protože obě věci může podle § 23 odst. 3 tr. řádu spojit výlučně krajský soud, projednávající již první z nich, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než jak je ve výroku napadeného usnesení uvedeno. Tento stav je u skupinových věcí běžný, neboť věcná příslušnost soudu k projednání celé skupiny je dána, jsou-li podmínky § 17 tr. řádu splněny alespoň u jednoho z obviněných. V souzené věci je tomu tak minimálně u obviněného Mgr. V. V.. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že zvoleným postupem nebude žádný z obviněných poškozen, protože i při postoupení věci a při jejím projednání krajským soudem, jako soudem I. stupně, zůstává právní kvalifikace jednání těchto obviněných uvedená v obžalobě, zachována.
Ústavní soud zaslal obě vyjádření Nejvyššího soudu právnímu zástupci stěžovatele k zaujetí stanoviska. Ten však ve stanovené lhůtě žádné stanovisko nezaujal.
IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na zákonného soudce, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle článku 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Shodně s Listinou zakotvuje právo na zákonného soudce i § 7 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud při interpretaci základního práva na zákonného soudce zahrnul do jeho rámce i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu (viz zejména nálezy
sp. zn. III. ÚS 232/95
,
IV. ÚS 222/96
,
III. ÚS 230/96
,
III. ÚS 200/98
,
III. ÚS 293/98
,
III. ÚS 182/99
,
I. ÚS 144/2000
,
III. ÚS 29/01
,
II. ÚS 544/02
,
III. ÚS 561/02
,
II. ÚS 132/04
, www.judikatura.cz). Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státu jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek stanovení příslušnosti soudu pak brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byl zachován princip pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Rozhodování každé věci příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, v daném případě trestní řád (srov. rozhodnutí III. ÚS 561/02, www.judikatura.cz).
V konkrétní souzené věci byl k rozhodování příslušný Obvodní soud pro Prahu 5. Tento soud však v souladu s ust. § 25 tr. řádu navrhl přikázání věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře ke konání společného řízení v trestní věci obviněných JUDr. J. B. a spol., které je u tohoto soudu vedeno pod sp.zn. 9 T 5/2006. Takový postup umožňují ust. § 20 odst. 1 tr. řádu, a § 21 odst. 1, 2 tr. řádu. Z nich plyne, že pokud se koná o všech trestných činech téhož obviněného a proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, společné řízení, koná je ten soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu. Za důležitý důvod k delegaci považuje soudní praxe i nezbytnost konání společného řízení, byly-li státním zástupcem podány samostatně obžaloby u různých soudů a jsou-li splněny podmínky podle § 20 odst. 1 a § 23 odst. 3 tr. ř. (viz např. rozh. č. 2/1983 Sb. rozh. tr., www.nsoud.cz).
Jak plyne z předložených podkladů, byly proti obviněným podány samostatné žaloby u různých soudů. Přikázání věci ke společnému řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře tedy bylo v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Právo přijmout takové rozhodnutí přísluší obecnému soudu (v daném případě Nejvyššímu soudu) a Ústavní soud při přezkoumání rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Napadené rozhodnutí je logické, srozumitelné a argumentačně přesvědčivé. Nejvyšší soud aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něho vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto je napadené rozhodnutí i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu Ústavní soud uzavřel, že napadeným rozhodnutím k porušení ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda senátu