Constitutional Court dismisses appeal on court costs ruling as not violating fair trial rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by two plaintiffs against a regional court's decision ordering them to pay litigation costs. The plaintiffs argued that the ruling violated their fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms, but the court found no violation. The court determined that the regional court's reasoning was sound and that the plaintiffs' withdrawal of the lawsuit justified the cost award, which does not equate to a denial of fair trial protection.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded if it finds no violation of fundamental rights, even if the lower court's decision on litigation costs is legally debatable.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. E. a 2) E. E., obou zastoupených JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem se sídlem Valašské Klobouky, Masarykovo nám. 177, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 5. 2006, čj. 60 Co 57/2006 - 79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby bylo zrušeno shora označené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále "krajský soud"), jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Stěžovatelé tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
II. Z rozhodnutí obecných soudů a z podání stěžovatelů bylo zjištěno, že stěžovatelé se u Okresního soudu ve Zlíně (dále "okresní soud") žalobou, podanou proti dalším třem spoluvlastníkům, domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. V průběhu řízení vzali žalobu zpět s tím, že spoluvlastnické podíly žalovaných byly převedeny na třetí osobu. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 12. 2005, čj. 17 C 92/2005 - 68, bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi stěžovateli a prvním žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Soud tak rozhodl s odkazem na § 146 odst. 2 OSŘ a s poukazem na to, že stěžovatelé se práva na náhradu nákladů řízení vzdali. Usnesením krajského soudu ze dne 18. 5. 2006, čj. 60 Co 57/2006 - 79, bylo změněno usnesení okresního soudu tak, že žalobcům byla uložena povinnost nahradit prvnímu žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 95 676,-- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 535,50 Kč.
III. Ústavní soud předesílá, že jeho posuzování rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je a musí být do značné míry specifické, s ohledem na potenciální zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci
sp. zn. I. ÚS 653/03
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 69, str. 189), v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svou obecně dostupnou judikaturou, konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 303/02
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Krajský soud své rozhodnutí pečlivě odůvodnil a podrobně rozvedl, jaké důvody jej vedly k přiznání nákladů řízení žalovanému poté, co stěžovatelé vzali žalobu zpět. Ústavní soud nepovažuje za ústavně nesouladný závěr krajského soudu, že stěžovatelé zpětvzetím žaloby přivodili zastavení řízení, a proto právo na náhradu nákladů řízení vzniklo žalovanému. Za ústavně nesouladný nepovažuje ani způsob, jakým krajský soud určil výši nákladů řízení. Nedošlo tedy k tvrzenému porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ani k porušení práva na projednání věci v jejich přítomnosti a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu